Studijni opora RP II KS 170730
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Vývoj římského civilního procesu
Nároky jsou v nejstarších dobách vymáhány svépomocí, ta je však časem omezována a prosazuje se vymáhání soukromoprávních nároků donucením za pomoci státní moci. Postupně vznikají tři procesní systémy:
Legisakční proces. Základními znaky legisakčního procesu jsou: formálnost, slavnostnost přednesu nároku před magistrátem s jurisdikcí za pomoci citace zákona, dvě stadia řízení – in iure a apud iudicem. Způsoby zahajování tohoto řízení se liší, podle toho, o ochranu jakých práv v daném sporu jde.
Formulový proces. Na rozdíl od předchozího druhu soudního řízení, je formulový proces méně formální. Opět má dvě stadia, přičemž na konci stadia in iure vydává magistrát písemnou instrukci zvanou formula, což je písemné shrnutí právních i faktických poměrů mezi žalobcem a žalovaným, kterou předává soudci. Formule má typicky tyto části (existují však výjimky): iudicis nominatio, intentio, condemnatio, dále mohou být uvedeny i adiudicatio, demonstratio, taxatio, exceptio, příp. praescriptio.
Cognitio extra ordinem. Od předchozích dvou procesních systémů se liší několika znaky: jednotou procesního řízení, soudce je placený státní úředník, který je vázán pouze zákonem a má možnost uvážení při posuzování skutkových otázek, existuje zde možnost odvolání.
Po soudním řízení tzv. nalézacím, dojde-li k odsouzení žalovaného, může být následně zahájeno řízení vykonávací – majetková exekuce (původně i osobní, od lex Poetelia Papiria z roku 326 před n. l. již jen majetková.
Vedle soudní ochrany přicházejí v úvahu též praetorské mimosoudní prostředky ochrany, kterými jsou: A. interdicta – úřední příkazy či zákazy magistráta, které slouží k rychlému vyřešení situace; B. missio in bona (uvedení do majetku); C. missio in possessionem (uvedení do držby); D. restitutio in integrum (navrácení do předchozího stavu); E. stipulationes praetoriae (praetorské sliby).
Literatura:
Základní literatura:
Kincl – Urfus – Skřejpek. Římské právo: Část II., Oddíl II.
Skřejpek. Římské soukromé právo. Systém a instituce: XI. kapitola.
D. OBECNÉ NAUKY
I. Obecné nauky
Tato materie je základem současné teorie soukromého práva. Obsah byl vytvořen příslušníky německé pandektistiky v 19. století (viz Recepce římského práva – Novověká recepce římského práva) na základě rozboru římskoprávních textů zobecněním principů z kazuistických řešení římskými právníky. Obecné nauky se týkají vzniku, změny a zániku právních vztahů, práv a povinností subjektů práva. K tomu dochází na základě určitého právního důvodu (titulu). Práva a povinnosti mohou vznikat buď nepodmíněně, tedy ze zákona samotného (ex lege), častěji však podmíněně – na základě určité právní skutečnosti, s níž právní řád vznik, změnu či zánik práv a povinností spojuje. Právními skutečnostmi mohou být ty, které spočívají v projevu vůle osoby (právní jednání nebo protiprávní jednání), nebo ty, které jsou na vůli lidí nezávislé (právní události, případně jsou rozlišovány ještě protiprávní stavy). Důležité je se v rámci obecných nauk též věnovat pojmům vyvratitelná a nevyvratitelná právní domněnka a právní fikce.