Studijni opora RP II KS 170730

Samostatně fungovala také pacta legitima, která vycházela z civilního práva. Jsou jimi:

1. pactum donationis – darování

2. compromissum – dohoda o podrobení se rozhodci

3. arrha – závdavek, který může fungovat k potvrzení uzavření smlouvy, jako pokuta, nebo jako zajištění zásnub

Obligace quasi ex contractu se podobají především příkazní smlouvě, ale schází v nich prvek konsensu. Řadí se mezi ně především:

1. negotiorum gestio – jednatelství bez příkazu

Jednající (negotiorum gestor) bez předchozí dohody jedná ve prospěch jiné osoby (dominus negotii). Jedná se o bezúplatnou dvoustrannou nerovnou obligaci. Gestor má právo na úhradu nákladů a povinnost na příkaz domini negotii upustit od jednání. Dominus negotii má povinnost uhradit vzniklé náklady, právo na vydání obstaraného a zakázat další konání. Z obligace vzchází actio negotiorum gestorum directa a contraria.

1. tutela – poručenství

Viz Právo osob a rodinné právo – Obecné otázky práva osob. Chrání se žalobami actio tutelae directa a contraria.

1. cura – opatrovnictví

Viz Právo osob a rodinné právo – Obecné otázky práva osob.

1. damnační a vindikační legát

Viz Dědické právo – Testamentární posloupnost a zvláštní případy sukcese mortis causa.

V. Delicta a obligace quasi ex delicto

Připomeneme-li dělení obligací podle důvodu jejich vzniku, vedle obligací ex contractu a quasi ex contractu existují též obligace vznikající ex delicto (závazky z protiprávních jednání) a quasi ex delicto (závazky jakoby z protiprávních jednání).

Vedle soukromých trestných činů, jsou stíhány ze soukromé iniciativy poškozeného – deliktů, které jsou hlavním předmětem, na který se výklad zaměřuje, znalo římské právo též trestné činy veřejnoprávní – crimina. Ty ohrožují zpravidla zájmy celé společnosti (např. vražda, žhářství, velezrada, volební podvody). Tato sféra, tedy stíhání a trestání těchto trestných činů, byla pokládána za záležitost státní a politické činnosti.

V.I Obligationes ex delicto

Obligace vznikající z deliktů jsou staršího původu než obligace ze smluv, které se z nich posléze vyvinuly. Původním principem, který se uplatňoval v případě protiprávního způsobení škody, bylo přednostní potrestání pachatele, odveta za spáchaný delikt. Pachatel mohl být v nejstarších dobách zotročen, posléze se prosazuje možnost se „vykoupit“ zaplacením určité peněžité pokuty, jejíž poskytnutí je pro pachatele trestem. Postupně však převládá názor, že protiprávní jednání zavazuje pachatele především k náhradě způsobené škody a jeho potrestání pomocí pokuty přestává být hlavním motivem. K vymožení pohledávky pak slouží žaloby in personam, které jsou druhově nazývány actiones poenales, v případě vymáhání pokuty, zatímco náhradu škody může poškozený vymáhat žalobami s druhovým názvem actiones reipersecutoriae. V případě některých deliktů se může jednat o actiones mixtae, které v sobě spojují jak pokutu, tak náhradu škody. Výše pokuty se zpravidla odvíjí od výše způsobené škody a době uplatnění (násobek, simplum, duplum, triplum, quadruplum).