Studijni opora RP II KS 170730

Samotné kontrakty je možno dělit mezi formální, kdy naplněním formy dochází k perfekci (vzniku) kontraktu, a neformální, které buď jsou řazeny mezi pojmenované, nebo do souhrnné kategorie nepojmenovaných smluv. Neformální kontrakty je možno dělit podle okamžiku perfekce na reálné, kdy obligace vzniká v souvislosti s předáním věci, nebo konsensuální, kdy obligace vzniká samotným konsensem na esencích právního jednání. Smlouvám blízká jsou také tzv. pacta.

Uvedenou strukturu dělení obligací podle způsobu vzniku pak je vhodné promítnout také na dělení obligací mezi jednostranné, dvoustranné rovné a dvoustranné nerovné.

Zajištění obligace je vedle ochrany obligace (zpravidla žalobou) dalším prostředkem, jimž si věřitel zlepšuje své postavení a přiznává si další nástroj, jímž může dlužníka motivovat k plnění či v případě nedostatku plnění své nároky zhojit alternativně. Obligace může být zajištěna osobně, tedy prostřednictvím další osoby, která případně může či musí plnit (rukojemství), nebo skrze věcné zajištění ve formě zástavního práva, a to jak ve smyslu ruční zástavy (pignus) nebo práva hypothekárního.

Obligace může během své existence změnit základní parametry, a to jak z hlediska obsahu obligace, tak ale i z hlediska zavázaných subjektů. Taková změna je realizována především prostřednictvím cesse (cessio) či novace (novatio).

Obligace zaniká především, je-li tato řádně splněna, přičemž v rámci plnění může často dojít k prodlení, a to jak na straně dlužníkově, tak ale i na straně věřitelské. Dále existují různými formami realizované způsoby zániku obligace skrze její prominutí, kdy obligace z vůle stran zaniká (nutná dohoda). Zvláštními způsoby zániku obligace je pak její splynutí, započtení, následná nemožnost plnění, promlčení, novace, v určitých případech i smrt či odstoupení.

III. Formální a reálné kontrakty, konsensuální kontrakty vyjma koupě

Formální kontrakty – zásadní je naplnění předepsané formy, aniž by byl zkoumán důvod, tedy kausa kontraktu. Jsou vždy jednostrannými a abstraktními kontrakty.

Jedná se na jedné straně o kontrakty verbální, kdy takováto forma musí být naplněna ústně. Verbálními kontrakty jsou:

1. sponsio – formální slib dát něco, čímž vzniká jednostranná obligace mezi římskými občany nepřecházející na dědice a chráněná za pomoci actio ex sponsu

2. stipulatio – formální slib přístupný i cizincům, jímž vzniká jednostranná obligace, na základě níž má být něco dáno nebo konáno. Může fungovat i jako akcesorická obligace. Je chráněna žalobami nebo kondikcemi certae creditae rei nebo pecuniae

3. fideiussio a další

Vedle formálních verbálních kontraktů existují i mladší formální literární kontrakty, které vycházejí původně pouze z důkazních materiálů. Jedná se především o záznamy v účetních knihách a chirografní a syngrafní písemná právní jednání v pozdní době.