Studijni opora RP II KS 170730

Po sepsání Řádné glosy nastupují generace učenců, kteří rozšiřují znalost římského práva jako práva obecného (ius commune). Sepisují delší pojednání, než jsou glosy, zvaná traktáty. Položili základy m.j. mezinárodního práva soukromého. Působení této školy postglosátorů trvá do konce 15. století.

V 16. století navazuje na středověké právní školy tzv. „nová scholastika“ na univerzitě v Salamance ve Španělsku. Španělsko se v té době stává koloniální velmocí a do úvah o obecném právu pronikají myšlenky o právu přirozeném.

Společným teoretickým postupem uvedených škol je scholastická metoda. Je to metoda racionálního zkoumání v předepsaném postupu kroků. Tyto kroky jsou popsány v díle Pierra Abélarda „Sic et Non“.

II. Novověká recepce římského práva

Od počátku 16. století se postoj k antice v Evropě mění. S nástupem renesance a humanismu je středověk odmítán jako mezidobí mezi slavným věkem antiky a slavným věkem novým. S touto změnou postoje se mění i náhled na justiniánskou kodifikaci a působení středověkých římskoprávních škol. Vyzdvihováno je klasické předjustiniánské římské právo. Konfrontace s justiniánským právem přináší objev interpolací. Humanistická právní škola se rozvíjí především ve Francii a nazývá se „mos gallicus“ v opozici proti „mos italicus“, což je označení středověkých římskoprávních škol. Mos gallicus trvá ve Francii do druhé poloviny 16. století. V roce 1583 je Corpus Iuris Civilis vydán tiskem poprvé pod tímto souhrnným názvem.

V důsledku náboženských válek ve Francii je podstatná část protestantů vyhnána ze země. Týká se to i učenců, studujících římské právo. Odcházejí do protestantských částí Evropy.

V Holandsku na univerzitě v Leidenu vzniká pokračování francouzského právního humanismu. Škola je známa pod názvem „elegantní jurisprudence holandská“. S holandským osidlováním kolonií se římské právo rozšiřuje i do jižní Afriky, kde platí subsidiárně dodnes jako „Roman-Dutch Law“.

Další směr odchodu učenců z France je do protestantských částí Svaté říše římské, zejména na univerzity v Heidelbergu a Göttingen. V roce 1495 je vydán jednací řád pro říšský komorní soud, který je nejvyšší soudní instancí v říši. Aplikuje obecné (= římské právo) a nutí tak soudy nižších instancí aplikovat římské právo. Tato recepční škola se nazývá „usus modernus pandectarum“. Trvá v oblasti dnešního Německa do konce 18. století.

V 19. století naváže moderní německá pandektistika na předchozí recepci. Německo se postupně formuje a je formálně ustanoveno v roce 1871. Práce na moderním občanském zákoníku skončí až roku 1896. Do té doby je římské právo soukromé užíváno jako právo platné. Německá pandektistika má rozhodující význam pro systematizaci římskoprávní matérie. Součástí jejího přínosu je i standardní kritické vydání justiniánské kodifikace.