Otázka č. 27 - Mladohegelovský materialismus, Iracionalismus, Pragmatismus, Pozitivismus

Pragmatismus

- z řeckého pragma = jednání, čin, praxe -na konci 19. stol. se evropská kultura obohacuje o podněty z Ameriky - právě "americké myšlení" vyjádřila filosofie činu a užitku = pragmatismus - podle pragmatismus neexistují všeobecné platné pravdy - Pravda je to, co člověka efektivně vede, co se mu nejlépe hodí - navazuje na empirické a pozitivistické tradice - je i ovlivněn behaviorismem a Darwinovou evoluční teorií - v Evropě se k pragmatismus přihlásil např. Karel Čapek (pluralitní koncepce pravdy) - vznikl na konci 19. století v USA

- pragma= čin

- záměrné konání, užitečné, prospěšné

- zaměřen na praxi a praktické využití všech znalostí

- do Evropy na počátku 20. let

- Karel Čapek ovlivněn pragmatismem

CHARLES SANDERS PIERCE (1839 - 1914) - americký logik, matematik - hodnota idejí není v idejích samých, ale v jejich praktickém uplatnění (říká, že "neřešitelné" transcendentální filosofické problémy jsou zbytečné, neboť nepřinášejí užitek)

-je zakladatelem pragmatismu

-pro něhož je pragmatismus teorií smyslu a významu. Smysl myšlenky, která je aplikovatelná ve skutečném světě, je skryt ve vztahu, který spojuje zkušenost podmínek aplikace s pozorovatelnými výsledky. Jde tedy o experimentální praxi, experimentální efekt. Tímto se Peircovo stanovisko blíží positivismu; zkušenost je daná pozorováním. Je tu i zpětná vazby, kterou je pragmatická efektivnost. Vědecké poznání tedy je opodstatněno tím, jak se osvědčuje daná teorie v praktickém experimentu – jde tedy o vědeckou praxi. Hledá tedy objektivní, neosobní kriterium. Proto je Peirce vědecký elitář.

Čili vytvořím-li nějakou teorii, dejme tomu v gnoseologii, ověřuji ji vědeckým experimentem při stanovených podmínkách průběhu testu.

WILLIAM JAMES (1842 - 1910) - americký psycholog, fyziolog a filozof (působil jako profesor na harvardské univerzitě) - vlastní zakladatel pragmatismus - otázka Boha už nezní metafyzicky zda existuje ale pragmaticky - nakolik je idea Boha užitečná, tedy oprávněná a v tomto smyslu pravdivá - koncepce pravdy (nezakládá se na shodě myšlenky a předmětu) - měřítkem pravdy v pragmatismus je prospěch! (co je užitečné, účelné pro mě, je pravdivé!) - pravda je pluralitní, různorodá (každému člověku se odkrývá z různých stran) - pravdu nechápe jako cíl poznání, ale jako prostředek k životnímu uspokojení (závěr: pravdivé ideje jsou ideje užitečné) - nedůvěra k abstrakci a k metafyzice

-patně nejvlivnější pragmatik, byť Peirce výslovně s jeho rozvojem myšlenky nesouhlasil. Jeho cílem je ve filosofii odhlédnout od prvních věcí k těm posledním, tedy od nějakých amorfních a stejně nepoznatelných Platónových Ideí, Aristotelových příčin k praktickým, pozorovatelným následkům. Ty ale musí být subjektivní, osobní efekty. Pragmatická efektivnost a užitná hodnota nejsou vztaženy jako u Peirce k nějaké neosobní skupině vědců, ale k běžnému člověku. Pravda je pak to, v co skutečnost nutí věřit jedince. Pravda je tedy daná užitečností, hodnotou, úspěchem, užitnou hodnotou představy (tedy: Platónova říše Ideí může být stokrát pravdivá, ale pokud mi není ničím přínosná v životě, pak její pravdivost je k ničemu. Jestliže „lež“ funguje a vyhovuje lépe, pak je pro mě „pravdivější“, protože přínosnější). Musím se vždy ptát: „co pro můj praktický život bude znamenat, jestliže se budu držet této filosofie?“ Totéž tázání pak James aplikuje i na náboženství (byl to věřící člověk) – jestliže víra může přinést něco kvalitního pro můj život, pak je opodstatněná (a neptám se, zda Bůh skutečně existuje). Je tedy opodstatněné věřit. Svět a všechno je dynamické, pluralitní (místo pojmu universum by se mohl použít pojem multiversum). Skeptik. Byl-li Peirce vědeckým elitářem, James je psychologickým personalistou.