9A - České země v habsburské monarchii ve 2. polovině 19. století (až do r. 1914). Charakteristika jejich ústavního, politického a sociálního vývoje

V 70. letech česká politika pokračuje v politice pasivní opozice (čeští politici nemají žádný vliv v politice, tato politika však nepřináší žádné výsledky; mnozí politikové pasivní opozici odmítají). Roku 1874 se od staročechů (Národní strana) oddělili mladočeši a založili vlastní politickou stranu (Národní stranu svobodomyslnou (Karel Sladkovský, Julius a Eduard Grégrovi). V rámci společného tzv. státoprávního klubu vstoupily obě strany 1878 na český zemský sněm a o rok později se navrátily i do říšské rady. Vstoupily s projevem státoprávního Ohrazení, čímž naznačili, že se svých nároků nevzdají. Na říšské radě fungoval společný český klub za účasti některých šlechticů (např. Jaroslav J. Clam-Martinic, hrabě Edberg Belcredi a další). V aktivní politice podporoval vládu (pravicová vláda, „železný kruh pravice“) – v čele s Eduardem Taaffem. Za to očekával drobné ústupky = „drobečková politika“ (1880 Stremayerova jazyková nařízení – při jednání s úřady lze užívat vedle němčiny i češtinu, vnitřní jazyk byl však jen německý). Koncem 80. let ale roste kririka této politiky ze strany mladočechů. Roku 1882 byla rozdělena pražská Karlo-Ferdinandova universita na českou a německou (v české části působí mladá generace vědců – Masaryk, Gebauer, Goll, Lindner). Ti začali také vydávat časopis Athenaeum, kde uveřejňovali své články. Kolem Masaryka a Josefa Kaizla roste tzv. realistická skupina.

Roku 1890 staročeši na výzvu Taaffeho začali jednat s německými liberály bez účasti mladočechů o národnostním vyrovnání (návrh punktace – rozdělení našeho území na jazykové oblasti české a německé). Tento návrh však vyvolal velký odpor u mladočechů i široké veřejnosti a společně s jeho nepřijetím končí též staročeši. Roku 1891 staročeši u voleb propadli.

V devadesátých letech probíhal boj za volební právo (hlavní roli zde hrála sociálně demokratická strana.) V letech 1896–1897 byla přijata volební reforma (rozšíření volebního práva; zavedena pátá kurie = nemajetní). Ve volbách roku 1897 získala sociální demokracie třetinu hlasů v Čechách. Byla tedy zastoupena v říšské radě (11 zástupců – pět Čechů a šest Němců). Sociální demokraté vstoupili do říšské rady s tzv. „protistátoprávním prohlášením“, ve kterém se říkalo, že národnostní otázku může řešit až socialismus. Sociální demokracie vydávala deník Právo lidu, vznikla z její iniciativy tzv. „dělnická akademie“ (vzdělávací instituce pro dělnictvo; spoluzakladatelem byl Tomáš Masaryk).

V roce 1897 vzniklo OSČ (Odborové sdružení českoslovanské). Téhož roku ve volbách zvítězili mladočeši (o jejich přízeň se snažil ministerský předseda Kazimír Badeni (polský hrabě), který plánoval vydat tzv. „Badeniho jazyková nařízení“ => v Čechách byla za vnitřní jazyk uznána němčina i čeština). To by ale byla nevýhoda pro německé úředníky, kteří by se museli učit česky a složit zkoušku z českého jazyka. Proti tomuto návrhu se tedy zvedla nevole a Badeniho nařízení nebyla přijata (zvětšuje se tím konflikt mezi Čechy a Němci; Badeni byl nakonec v listopadu 1897 donucen odstoupit).