1. Islam, Evropa a svet

- od pol. 8. stol. pak Abbásovci (Umajjovský princ utekl do Cordoby, kde 756 – 1051 cordobský emirát, od 929 chalifát) – největší rozpětí říše (nejvíce okolo 800, od Atlantiku po čínské hranice a od Arabského zálivu po Černé moře), 763 nové hlavní město Bagdád

- také v severní Africe rozpad na několik dynastií (berberské dynastie)

- za necelé století tedy islám vládcem nad územími tří světadílů: Sýrie, Palestina (635 – 36), Egypt (641), Persie (636 – 651), Hispánie (711), Střední Asie (751)

- ovládnutí suchozemského i námořního obchodu mezi Evropou a Asií

- zároveň však roztržka mezi muslimy: šíité (právo nahradit Proroka v čele muslimské obce patří jen členům jeho rodiny v přímém, pokrevním vztahu) a sunnité

- muslimská expanze zásadním přelomem v dějinách – Středozemní moře už není „mare nostrum“ – omezen přístup k moři, obchodníci se vytrácejí, obchod a ekonomika odděleny od Středozemního moře, Evropané nuceni se spolehnout na zdroje uvnitř kontinentu, přístup na Východ nulový – přestal existovat obchod, směna, snaha stát se soběstačným, konec komunikace, měst, dezintegrace společnosti, pokles kvality výrobků, přeformování pozdně antické společnosti ve společnost totálně rurální, peníze přestaly mít smysl, společnost se stává netržní (námořní obchod pouze na severu – Frísové, později Normané, spojení na Byzanc a Araby měli Varjagové); Dawson: „konec poslední fáze starověké středozemní civilizace a začátek středověku musíme položit do 7. století“

- v 9. a 10. stol. rozvoj muslimské civilizace – arabská filozofie a přírodní vědy nebyly jejich původním dílem, ale plody řecké tradice zavedené do islámské kultury – zprostředkovateli mezi řeckou a islámskou kulturou syrsky mluvící křesťané a sabajští pohané (Jemen) – po založení Bagdádu (752) dvorními lékaři nestoriánští křesťané, překlady řeckých děl do arabštiny, 832 v Bagdádu založena škola a observatoř (Al-Mamúnem) – islámskému světu zpřístupnila značnou část řecké přírodovědecké literatury (Galén, Euklidés, Platón, Aristoteles), základy arabské matematiky a astronomie – vznikaly encyklopedické soubory vědění, vynikající výsledky v matematice, astronomii, přírodních vědách a medicíně

- význam pro křesťanskou civilizaci – prostřednictvím španělských židů a dalších zprostředkování řady vědomostí (Cordoba téměř půlmilionové město, po Konstantinopoli největší v Evropě, její bohatství se opíralo o výrobu luxusního zboží, centrum vzdělanosti)

- 12. – 13. stol. překlady antických spisů do latiny (Aristoteles, Klaudius Ptolemaius), také překlad Koránu do latiny, v Andalusii řada vynikajících muslimských a židovských tvůrců – Ibn Rušd (Averroes) – komentátor Aristotela; Moše Ben Maimon (Maimonides) – encyklopedický autor filozoficky orientovaných spisů propagujících Aristotela