10. Hospodarske centrum a periferie Evropy
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Na základě kritiky Wallersteinovy teorie byly učiněny v zásadě dva pokusy reformulovat teorii světového systému:
Světový systém 13. století Abu Lughod
Zajímavou alternativu k Wallersteinově teorii publikovala na konci 80. let Janet Abu-Lughod v knize Před evropskou hegemonií (1989). Wallerstein dělá podle jejího názoru tu chybu, že a nedostatečně vysvětluje kořeny světového systému a sugeruje svou teorií čtenáři, že vznikl v Evropě na zelené louce. Podle jejího názoru existoval ve druhé polovině třináctého století již první světový systém, který byl 1. geograficky rozsáhlejší než kapitalistický světový systém, jak se objevil v Evropě v 15. století. Její systém zabíral Eurasii od východní Číny po západní Evropu. 2. Tento systém nebyl tak výrazně hierarchický, neboť jeho povaha nebyla primárně kapitalistická. Neměl zdaleka tak výrazně vyprofilované centrum, periferii a semiperiferii a neexistovala v něm hegemonie tak jako v kapitalistickém světovém systému ale tvořilo jej 8 menších subsystémů: Západoevropský, středomořský, západoafrický, blízkovýchodní, arabské moře, indočínský, východočínský a středoasijský. 3. Podle Abu-Lughod naopak hrála Evropa ve světovém systému 13. století spíše periferijní roli.
Tento systém si ale podle Abu-Lughod sám způsobil vlastní zničení. Natolik totiž provázal hospodářství světa, že umožnil rozšíření moru ve svých oblastech v polovině 14. století. Právě tato nemoc systém dezintegrovala natolik, že se již nikdy nebyl schopen obnovit se v původní podobě. Evropské přístavy, které nejvíc profitovaly z toho systému - Benátky a Janov, byly nejvíce postiženy morem, který zahájil jejich pád a přesun těžiště evropské ekonomiky na atlantické pobřeží. Vzestup říše osmanských Turků symbolizovaný dobytím Konstantinopole přinesl roztržení euroasijského systému a definitivní posun ekonomického centra do Evropy, která se začala orientovat na budování transatlantických vazeb.
) Ruský ekonom N. D. Kondratěv (1892 - 1938) rozpracoval teorii hospodářských cyklů, podle které spočívá vývoj kapitalistických ekonomik v tzv. dlouhých vlnách trvajících 40 - 60 let. Každá z těchto vln má svou fázi A a B. Ve fázi A dochází k růstu výroby, k inovacím, k nebezpečí válek, vzniku diktatur a revolucím v rozvinutých zemích, ve fázi B naopak klesá tempo růstu, vzrůstá sociální nerovnost lae také klesá počet stávek a aktivita širokých vrstev. Dikatatury se prosazují spíše v chudších zemích (Prorok, 199: 120 - 132).↩
) Přesvědčení, že tvar, reliéf zemí a kontinentů má zásadní vliv na historický vývoj společnosti zde žijící.↩
) Jedním z rozšířených mýtů ekonomické transformace bylo tvrzení o hospodářském rozkvětu českých zemí před rokem 1948 a následné „komunistické devastaci“. Teorie světového systému stejně jako empirická data ukazují jednostrannost podobných názorů. Podobným mýtem je neorouseauovská představa krásného - českého člověka, jehož charakter a schopnosti byly v tomto období na dlouhou dobu zničeny a problémy transformace pramení především z této skutečnosti.↩