10. Hospodarske centrum a periferie Evropy

I přes rozšířený mýtus o přibližně desátém místě meziválečného Československa mezi státy světa, byla hospodářská realita odlišná. Jedním z důvodů bylo i rozbití hospodářsky integrovaného celku Habsburské monarchie a obtížích československé ekonomiky při hledání nových trhů a budování nového hospodářského celku v rámci nových hranic. Podle nám známých statistik z hlediska míry národního důchodu na hlavu se Československo pohybovalo na 14. místě a po započítání USA, Kanady a Austrálie přinejlepším na 18. místě mezi státy světa. Např. zemědělská produkce byla ve státech od Francie po Skandinávii 2 - 2,8krát vyšší, ČSR měla zpoždění v zavádění zemědělské mechaniky - počet hektarů na jeden traktor činil v Evropě v roce 1930 1 traktor na 1275 ha, v ČSR ovšem na 1582 ha zatímco v Německu na 806 ha a v Velké Británii na 247 ha. V průmyslové výrobě na jednoho pracovníka se ČSR vyrovnala Itálii, ostatní západoevropské státy měly produktivitu ale až 2krát vyšší. Vybavení československých domácností také zaostávalo: V roce 1922 byla ČSR na 12. místě v počtu telefonních stanic v Evropě (mj. až za Maďarskem), do roku 1930 klesla na 13. místo (1,1 aparátu na 100 obyvatel). V roce 1936 na 1 osobní automobil připadalo v ČSR 132 obyvatel, ve Francii 19, v Anglii 21, v Německu 49. Průměrná délka života dosahovala tehdy v západní Evropě 57 - 62 roků, v ČSR 53 let. Také kojenecká úmrtnost byla u nás přibližně 2krát vyšší než na západě. Ani reálné mzdy dělníků nedosahovaly západního standartu. Např. ve dvacátých letech byly mzdy dělníků USA, Kanady nebo Austrálie 3 - 4krát vyšší, v Anglii 2krát a v Německu 1, 5krát (Průcha, Faltus, 1992: 53 - 54).

Období státního socializmu v českých zemích po roce 1945 je podle Wallersteina pokusem zemí semiperiferie dostihnout ekonomické jádro. Ačkoli je možné označit postavení českých zemí před druhou světovou válkou za jeden z nerozvinutějších regionů semiperiferie nebo naopak za jeden z nejméně rozvinutých regionů jádra, politické události rozhodly, že se české země zúčastnily tohoto pokusu na straně semiperiferie sdružené do tzv. sovětského bloku. Jestliže tzv. socialistická industrializace přinesla zemím východní Evropy nepochybný civilizační vzestup, pro české země, kde probíhala tzv. druhá industrializace, nebyl vzestup zdaleka tak výrazný.3) Po hospodářské stagnaci 80. let a zkrachování toho pokusu počátkem let devadesátých nebyl naopak propad českých zemí na žebříčku rozvoje tak drastický jako v případě většiny ostatních postkomunistických států a podle všeho je pravděpodobné, že české země dosáhnou v následujících desetiletích pozice, kterou zaujímaly před druhou světovou válkou.

Podle Wallersteina není pravděpodobné, že by nové členské země EU dosáhly díky svému členství postavení jádra. Rozšíření EU na jih a na východ spíše napovídá, že se z klubu zemí jádra bude EU stávat sdružením zemí jádra a semiperiferie, což povede k tlakům na její dezintegraci. Výsledky pokusů EU o ekonomickou konvergenci členských zemí za posledních dvacet let jsou stále rozporné. Naopak úvahy o vícerychlostní Evropě dávají tušit že i nadále bude existovat „vnitřní“ Evropská unie zemí jádra obklopená zaostávajícími zeměmi semiperiferie. Podle ekonomických prognóz mají české země dosáhnout úrovně Německa a dalších států západní Evropy v horizontu třiceti let. Avšak prognózy podobné délky opravňují podle mnohých ekonomů k úvaze, že konvergence českých zemí a západní Evropy nebude aktuální ani ve střednědobém horizontu.