10. Hospodarske centrum a periferie Evropy

Druhá fáze 1640-1760

V této fázi (1640 - 1760) dochází jen k malé geografické expanzi a průměrné technické revoluci. Pro světový systém je charakteristická malá míra inovace ve vědě a v ideových směrech se prosazují iracionální a mystické proudy jako baroko nebo pietizmus. Světový systém v tomto období příliš neexpanduje, ale především se vnitřně přeskupuje. Jižní a severní Amerika byla sice již periferií systému, ale Asie a Afrika zůstávaly v ně až do poloviny 18. století. Charakteristická je pro tuto fázi konkurence Anglie, Francie a Nizozemí. Francie 17. stol má podobný osud jako Španělsko 16. stol. Její přepychové paláce a zámky jsou symptomy úpadku. Takto tezaurované bohatství podvazovalo budoucí ekonomický rozvoj země podobně jako v případě Španělska v 16. století. Období 1689 až 1763 je charakterizováno nepřetržitým francouzsko-anglickým nepřátelstvím, ze kterého vyšla nakonec vítězně Anglie a v roce 1760 dosáhla postavení síly dominující v systému. V tomto období také upadá moc Nizozemí, které není dostatečnou vojenskou silou a jak jsou do systému integrovány další vzdálené kontinenty, ukazuje se, že Anglie má výhodnější geografickou polohu pro existenci centra v nových poměrech.

Tři nové národní státy vstoupily do světové ekonomiky jako semiperiferiální mocnosti: Švédsko, Braniborsko-Prusko a severní kolonie v Americe. Pro Švédsko byly klíčem k úspěchu zásoby mědi. Prusko se přesunulo z periferie do semiperiferie v 18. stol. Bylo to podle Wallersteina z důvodu, že dokázalo vybudovat silnou státní mašinérii a že byl ve střední Evropě prostor novou velmoc. Prusko se jako vlastně nejchudší z německých států - které vlastně ani nebylo německým státem (silná menšina Slovanů a Litevců), stalo nakonec hegemonem a sjednotitelem Německa možná právě z těchto důvodů: V mocenském vakuu střední Evropy mohla na periferii nerušeně růst jeho moc, zatímco vyspělejší německé státy v centru se potíraly ve vzájemném konkurenčním boji. Takto posílené Prusko mohlo přestoupit z boje o hegemona středovýchodní Evropy do role uchazeče o post hegemona celé Evropy.

Třetí fáze (1760 - 1914)

Pro toto období je charakteristické začlenění zbytku světa do systému doprovázené úpadkem těchto zemí. Systém zažívá v této době vrchol své geografické expanze, která je dostatečným ventilem zabraňujícím vypuknutí závažnějších střetnutí mezi zeměmi jádra. Pozoruhodný je vzestup severoamerických kolonií z periferie až do pozice centra v této době. Další závažnou změnou byla industrializace jádra světového systému. Ta započala již po roce 1760 ve Velké Británii a vyvrcholila zde v prvních desetiletích 19. století. V dalších zemích západní Evropy a v USA byla zahájena a vyvrcholila o několik desetiletí později. Průmyslová revoluce posílila rivalitu mezi Francií a Anglií a vedla k dosažení hegemonie Anglií v roce 1815 po porážce Napoleonské Francie. Velká Británie si zachovala pozici hegemona až do 80. let 19. století, kdy byla předstižena v objemu výroby spojenými státy.