10. Hospodarske centrum a periferie Evropy
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Důležitým rysem je přesouvání jádra světového systému. V okamžiku jeho vzniku se nalézalo v Nizozemí, v 17. století se přesunulo do Londýna, v 19. do Spojených států a ve 21. století dojde možná k jeho přesunu do východní Asie. Politickou nadstavbou fungování světového systému jsou velmoci, které v něm dominují. Wallerstein ukazuje, jak musí stále zápasit o své postavení s těmi, které nazývá vyzyvateli. Ve světovém systému dochází ke stálému boji o politickou hegemonii. Podle Wallersteina a Chase-Dunna existovaly v jeho dějinách pouze tři hegemonie: Nizozemská v 16. století, britská v 19. století a americká ve 20. století. Tito tři hegemoni měly také své vyzývatele, které se pokoušely zaujmout jejich postavení. Jednalo se o Habsburské impérium v 16. století, Napoleonovu Francii a vilémovské a nacistické Německo. Každý z těchto vyzyvatelů se pokoušel prosadit především pomocí vojenské síly a ani jeden z nich nebyl úspěšný.
Jaké základní rysy musí vykazovat stát, aby mohl usilovat o status hegemona? Podle Christophera Chase-Dunna je to především:
Geografická pozice. Aby se stal stát hegemonem musí ležet v jádru světového systému.
Hegemoni musí být schopní rozvíjet takové technologie, které by jim získaly schopnost produkovat masově zboží jasně účinněji a levněji než jejich soupeři.
Hegemoni musí vytvářet státy, jež nejsou ani příliš silné, ani příliš slabé a navíc jsou relativně pluralistické. V případě spojených provincií a spojených států se dokonce jednalo o federace (Sanderson, 1995, 45).
Hopkins a Willkinson tvrdí že velmoc začíná upadat obvykle už v okamžiku, kdy se stane hegemonem. Jaké jsou další důvody velmocenského úpadku, jak je zmiňují jednotliví autoři?
Především má hegemon vždy své rivaly a ti se snaží podkopat jeho pozici. Ve vztahu k této skutečnosti se hegemonové obvykle vyslovují pro otevřenou světovou ekonomiku, neboť vyhovuje jejich pozici.
Hegemon musí nést náklady své hegemonie. Na to potřebuje silnou armádu, ale silná armáda je obvykle nebezpečím pro udržení hegemonie, neboť stále více a více prostředků je vydáváno na rozpočty armády, místo toho aby šly na podporu ekonomického růstu. Např. Spojené státy spotřebovávají dnes přibližně čtvrtinu svého rozpočtu na „obranu“.
Míra produktivity hegemona se nevyhnutelně v průběhu času snižuje. Např. průmyslová zařízení stárnou a je třeba nových prostředků na jejich obnovu.
Když upadá nadřazenost hegemona v produktivitě, snaží se jí udržet alespoň v organizačním měřítku především použitím vojenské síly, což opět zatěžuje jeho rozpočet.
Hegemon zajišťuje vysokou míru životní úrovně pro své obyvatelstvo, což také zvyšuje jeho náklady. Např. podstlaným rysem sociálního smíru ve Spojených státech „pax americana“, byly vysoké mzdy dělníků. Během doby ale tyto vysoké mzdy snížily konkurenceschopnost USA.
Konečně proti hegemoniální nadvládě často pracuje samotná podstata kapitalistického světového systému. Jak říká Chase-Dunn: „kapitalistická výroba upřednostňuje mnohostředový mezistátní systém, protože ten zaručuje větší možnosti pro pohyb kapitálu, než jaký by existoval ve světovém státě“ (Chase-Dunn, 2002: 8).