10. Hospodarske centrum a periferie Evropy
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Nově vzniklý ekonomický celek obsahuje západní Evropu a dochází v něm k nerovné dělbě práce mezi jednotlivými regiony. Tak se začínají vytvářet tři základní zóny systému. V centru se nachází jádro - core, které především konzumuje a produkuje nejkvalitnější výrobky. Odtud také pochází většina kapitálu a nacházejí se zde hlavní centra směny. Na počátku světového systému bylo jádro tvořeno Anglií, Nizozemím a severní Francíi. Na okrajích systému existuje periferie, území které oddává suroviny a levnou pracovní sílu. Ta je v této době tvořena především východní a severní Evropu a jižní Itálií. Mezi těmito územími se nachází semiperiferie - oblast, která má jak rysy jádra tak rysy periferie. Jestliže jádro hraje roli vykořisťovatele a periferie roli vykořisťovaného, semiperiferie hraje roli střední třídy. V 16. století ji tvořilo Německo, jižní Francie, severní Itálie, Španělsko a Potrugalsko. Území, které není do světového systému integrované, se nazývá vnější oblast - outer area.
Světový systém vykazuje několik základních dynamik:
Především se rozpíná. Jestliže zasahoval počátkem 16. století pouze západní Evropu, do poloviny 19. století integroval prakticky celou planetu.
Vazby ve světovém systému se prohlubují. Míra integrace je především z perspektivy 20. století udivující. Například objem zboží přepravený zámořskými koráby v 16. století mezi Evropu a zbytkem světa představuje jeden kontejnerový trajekt 20. století. Přesto se jedná podle Wallersteina o kvalitativně stejný fenomén.
Třetí tendencí je, že ani dané tři kategorie nejsou ve světovém systému neměnné. Jednotlivé země mohou vykazovat vzestupnou i sestupnou mobilitu. Lehce se rozšiřuje především semiperiferie na úkor periferie a centrum na úkor semiperiferie, i když existují i případy zemí, které se přesunuly opačným směrem.
Když Wallerstein hovoří o možnostech mobility jednotlivých zemí v rámci světového systému, vždy zdůrazňuje, že tyto možnosti jsou velice limitované. To podle něj platí i pro dvacáté století. Přesto během toho vývoje došlo v některých případech k posunu jednotlivých zemích v této hierarchii. Podle Wallersteina existují tři strategie, jak toho dosáhnout:
první nazývá „chycením se příležitosti“. Během fáze restrukturalizace světové ekonomiky se oslabí pozice některých zemí jádra a země (semi)periferie mají šanci pokusit se o vzestup na úkor jiných zemí, často pomocí vojenské agrese. Tuto strategii uplatnilo Rusko v 19. stol a Brazílie a Mexiko ve 30. letech 20. stol.
Dále je zde rozvoj pomocí inovace. V rámci Kondratěvovy A fáze vývoje světové ekonomiky vyšší stupeň světové ekonomické poptávky vytváří prostor pro rozvoj některých zemí. Tuto strategii použilo Skotsko v 18. stol a Jižní Korea a Tchaiwan po druhé světové válce.
Poslední strategie nazývá spolehnutím se na vlastní síly. To obsahuje zbourání můstků ke kapitalistickému světu a je především představována socialistickou cestou. Tuto strategii nesledovalo jen Rusko a Čína ale také asi tři tucty dalších zemí třetího světa. Jestliže byla po jistý čas účinná v Rusku, příklady mnoha ostatních ukázaly i značné nedostatky této strategie.