10. Hospodarske centrum a periferie Evropy

České země a světový systém

V okamžiku vytvoření světového systému se České země podle Wallersteina nacházely na jeho periferii. Dokladem toho je fakt, že v Čechách podobně jako v německých oblastech na východ od Labe se prosazuje druhé nevolnictví. Civilizační regres českých zemí v 17. století není podle Wallersteina ani tak výsledkem třicetileté války, jako spíše osudem typickým pro všechny periferie světového systému, které začínají po své integraci do něj vykazovat retardační tendence.

Čeští historici přesto zařazují české země té doby spíše na semiperiferii systému, ačkoli si uvědomují jejich ekonomickou zaostalost. Eduard Maur ve své studii o českých městech raného novověku uvádí: „V řemeslné výrově vykazovaly české země už na sklonku středověku typické semiperiferní postavení. Nestaly se východiskem rozsáhlé hospodářské expanze, avšak také ne pouhým dodavatelem potravin a surovin pro západoevropské oblasti, jako tomu bylo v případě východoevropských zemí... Nepříznivě se odrážela i vnitrozemská poloha českých zemí - ležely stranou vhodných vodních cest a vyhýbaly se ji velké obchodní tepny protínající Evropu... obchod v českých zemích se vyvíjel nepříliš příznivě, kapitál, který v něm byl akumulován, nebyl až na výjimky investován do výroby, ale spíše ukládán do půdy ... Dovoz do Čech ovládaly zahraniční kupecké domy, čeští obchodníci se zabývali spíše další distribucí dovezeného zboží.... čeští obchodníci nevytvořili ve středověku mocné organizace typu gild, známých z francouzských, nizozemských a belgických měst, nemluvě už o hanze. Ani objem jednotlivých obchodů se nedal srovnat s objemem dosahovaným význačnými zahraničními obchodními domy. Bezhotovostní peněžní styk formou směnek, není v našem kupeckém podnikání vůbec doložen“ (Maur, 2001: 72 - 74).

I když bylo v našich dějinách učiněno několik grandiózních pokusů západ dohnat, trvale úspěšný nebyl žádný. Vrcholně středověká konjunktura doby Karla IV., nedokázala dohnat Itálii s již počínající renesancí. Konjunktura českých zemí v 16. století byla vystřídána stagnací v 17. a 18. století, kdy se odsup českých zemí od západního světa nadále prohloubil. I když se začala ve 30. letech 19. století v Čechách rozvíjet průmyslová revoluce v jako první zemi v rámci rakouského mocnářství, v Nizozemí, ve Švýcarsku a Porýní k ní dochází již v letech 1780 - 1790 a v Anglii dokonce okolo roku 1760.

Rychlá industrializace českých zemí v druhé polovině 19. století dávala naději, že dojde k začlenění tohoto regionu do ekonomického jádra. Přesto i pro toho období hovoří historici Jana Machačová a Jiří Matějček o zaostávání našich zemí: „Možnosti hospodářského rozvoje byly poměrně malé a tomu odpovídalo i celkové zaostávání ekonomiky i jednotlivých odvětví - pro textilní výrobu v první polovině 19. století jsme je proti nejvyspělejším zemím odhadli asi na padesát let, pro hornictví a hutnictví na konci 19. století na pět až patnáct let. Nedostatek peněz prokazatelně brzdil například rozvoj školství a setrvávání u jednoduchých levných průmyslových technologii snižovalo potřebu učení a tím i celkovou kultivaci širokých vrstev“ (Matějček, Machačová, 1997: 426 ).