13. Dejiny vedy a techniky

Všechny tyto výdobytky technickovědecké revoluce výrazně poznamenaly tvář světa, umožnily první mílové kroky k jeho globalizaci a vlastně dodnes utvářejí naši přítomnost.

V současné době procházíme (a to zhruba již od 40. let 20. století) třetí fází vývoje, tzv. vědeckotechnickou revolucí. Změnila se organizace technického výzkumu, malé týmy byly zatlačeny a nahrazeny ve své většině velkými skupinami lidí, opírajících se o široké zázemí technických a finančních prostředků.

Změnil se ovšem také pohled na vědce jako na člověka, který nese nejen profesní, nýbrž i lidskou odpovědnost za své výzkumy a objevy. změnil se pohled na techniku a průmysl jako zdroje znečištění planety, jako eventuální původce její zhouby.

Svět se náhle musel vyrovnat s myšlenkou vlastního potencionálního zničení díky objevům na poli jaderné fyziky, které byly učiněny mezi počátkem století a 30. léty (Einstein, Bohl, Rutherdorf) a aplikovány během 2. světové války (atomová bomba) a po ní (vodíková, kobaltová bomba, jaderné elektrárny).

Vznikl zcela nový speciální obor – elektronika. Ta umožnila nejen v 1. polovině 20. století vznik rozhlasu či radaru, ale po 2. světové válce přispěla i k automatizaci výroby a ke vzniku počítačů, které se zvláště od 2. poloviny 80. let zdokonalují nevídanou rychlostí. Rozvojem elektroniky se ovšem změnila i podoba války. Konečně ve 2. polovině 20. století člověk pronikl za hranice své planety, do kosmu, a objevil i skutečný mikrokosmos – svět genetiky a dědičných informací.

Pokrok vědy a techniky ovšem také téměř osudově rozdělil planetu. Na jedné straně se nyní nacházejí USA, Japonsko a Evropa, na druhé pak zbytek světa. Existující rozdíly se pak v následujících desetiletích budou s největší pravděpodobností jen velmi obtížně vyrovnávat. Způsobil rovněž určitou krizi v myšlenkové a duchovní oblasti, položil člověku otázku, jaké je jeho místo v přetechnizované společnosti, kde se úloha jedince postupně stále zmenšuje.

Věda a technika se tedy ukázaly v uplynulých třech staletích jako výtečný sluha, ale špatný pán.

Vývoj historie vědy a techniky

Historie vědy a techniky je do jisté míry kuriózní humanitní disciplínou, neboť předmět jejího zkoumání se vyvíjí rychleji než ona sama. Ve skutečnosti se mezi dějepisci vědy vyskytuje překvapivě málo badatelů s profesní průpravou historiků. Dějinami vědy se většinou zabývají nikoliv profesionální, ale badatelé v daném vědním oboru, kteří se k historii dostali různým způsobem. Přitom jednou z důležitých mentálních bariér mezi nimi a historiky z profese je právě fenomén rychlosti. Historik může směle citovat materiálovou práci z konce 19. století jako odbornou literaturu, je však těžko představitelné, že se současný mikrobiolog bude odvolávat na práci byť „jen“ 20 let starou. Historie vědy a techniky má v České republice dlouhou tradici, ale dosud vždy stála na okraji zájmu vědních i humanitních oborů. Význam dějin vědy však již dnes vzrůstá a je zřejmé, že tento trend bude pokračovat, ale také významným způsobem sílit. Souvisí to s absolutní změnou pohledu vědy na sebe samu, k němuž došlo v průběhu 20. století. Kde je sebedůvěra vědy 19. století, Jak vypadal obraz vědce v literatuře poslední třetiny 19. století? Není názornějšího příkladu než román Julese Verna Tajuplný ostrov. Skupinka trosečníků dopadne takřka s holýma rukama na nevelký pustý ostrov. V neuvěřitelně krátké době pod vedením dokonale vzdělaného inženýra Cyruse Smithe rozdělá oheň, změří prakticky bez prostředků zeměpisné souřadnice místa, na němž se nachází, a opatří si první primitivní nástroje pro lov. Trosečníci postupně začnou vyrábět cihly, sklo i železo a nakonec si pořídí i strojní telegraf. Přitom radikálním způsobem mění podobu ostrova: vyhodí, díky důmyslně vyrobenému nitroglycerinu, do povětří část skalního hřbetu, sníží hladinu jezera, později cílevědomě vyhubí velkou část dravé zvěře, z jediného zrnka trpělivě vypěstují rozlehlé obilné pole a systematicky připravují využití dalších kulturních plodin a domestikovaných zvířat. Je to dokonalá alegorie technické civilizace na vzestupu. Jules Verne zasadil děj svého románu do první poloviny 60. let 19. století, ale lépe než kdo jiný vyjádřil nesmírnou a civilizovaným světem tehdy obecně sdílenou důvěru v moc a především v účinnost vědy. V krystalicky čisté podobě tu nacházíme víru v obecně prospěšnou moc vědy, založenou v pozitivismu a setrvávající až do předvečera 1. světové války.