13. Dejiny vedy a techniky

Dvacáté století přineslo dva geniální koncepty vědy. Metodický postup stanovený Karlem Popperem, metoda falsifikace a důsledky z ní vyplývající, dokázala znovu stanovit vědeckému bádání cíl, ačkoliv zároveň ukázala, že je to cíl podobný svatému grálu: zjevující se a neustále mizející, v jednom okamžiku zdánlivě na dosah a vzápětí už zase nekonečně vzdálený. Dala však po selhání pozitivismu vědeckému bádání opět nejhlubší smysl, řád a étos. Thomas Khun pak ve své Struktuře vědeckých revolucí položil základy novému chápání dějin vědy. Není třeba dlouho uvažovat nad tím, proč se mu zprvu dostalo tak odmítavého přijetí. Ukázal, že věda neleží mimo společnost, konvence, rituály a stereotypy, že v sobě má zakotveny podobné mechanismy jako ostatní oblasti vědomých lidských aktivit. Navrhl však také do jisté míry zavádějící třídění. Od vydání jeho knihy se každý badatel musí ptát, a zbytečně, jsem já ten, kdo mění paradigma, nebo ten, kdo je utužuje a pěstuje? Je to do jisté míry falešná otázka, neboť odpověď na ni nutně přijde s obrovským zpožděním a nikdy nebude zpětně moci ovlivnit výsledek činnosti toho, kdo si ji klade. Nicméně, Khunovo dílo ukázalo cestu dějepisectví vědy jako koncepčnímu oboru, který může v rámci historiografie jako celku hrát nesrovnatelně významnější úlohu než dosud.

Na počátku jsme prohlásili, že význam historie vědy a techniky do budoucna velmi vzroste. Pro tento vývoj jsou přinejmenším dvě možné příčiny. První je zřejmá: věda jako taková bude velmi brzy nucena dokazovat dnes a denně legitimitu svého počínání, legitimitu sebe samé. Bez přesvědčivě podaných vlastních dějin nemá při hledání dokladů své legitimity šanci na úspěch. To je vnější příčina. A pak tu máme snad ještě důležitější příčinu vnitřní . Thomas Khun, ač sám původně fyzik, dokázal dát historiografii vědy základ metodického uvažování. Překročil hranice pouhé faktografické inventury, na kterou se dějiny vědy omezovaly, a podíval se na dějiny vědy jako na samostatnou a plnohodnotnou vědeckou disciplínu. Dosud nalezl málo kvalitních následovníků, ale jejich počet bude jistě vzrůstat. Jedině radikální metodologický pokrok v dějepisectví vědy totiž může vědu dostat opět pod věrohodnou veřejnou kontrolu a podpořit ji v očích těch, pro které se dnes stává nepřítelem. Je tedy společným zájmem představitelů obou tradičních evropských větví poznání, vědců a reprezentantů humanitních disciplín, co nejusilovněji podpořit rozvoj vědy a techniky. Je zapotřebí posunout je od dosud převládající etapy inventarizace základních poznatků ke kvalifikované analýze získané faktografie, k formulování zásadních hypotéz, k vybudování solidní metodologické báze pro historii vědy a techniky, ke skutečné emancipaci tohoto oboru. Podmínky k tomu existují a jsou lepší než kdykoli dříve.