13. Dejiny vedy a techniky

Trvalo ještě dalších šedesát let, než se mentalita evropské a severoamerické společnosti ve vztahu k vědě radikálně změnila. V letech 1914-1918 se prosadily mnohé velmi efektivní produkty technické civilizace: strojní pušky, ostnaté dráty a jedovaté plyny. Přesto to byly standardy jiného druhu, které – ač méně nápadné – umožnily hekatomby první světové války. Byl to jednotný čas, který umožnil koordinovat přísun lidí přes ústí střelných zbraní ve stanovenou doba a na stanoveném místě. Vlak, který je dovezl až na bojiště, a telefon, který umožnil jednotně řídit a ovládat do té doby nevídané masy vojáků na bitevním poli. Ve skutečnost nebyly tak smrtící jednotlivé objevy, a vynálezy, které způsobily evropské společnosti šok, jehož dosah dnes vnímáme jenom zprostředkovaně. Byla to mentalita technické civilizace., tj. průmyslové velkovýroby, byl to rozvinutý management smrti, který se podepsal na tragické bilanci tohoto konfliktu a jako vedlejší produkt přinesl zárodek nedůvěry k vědě a technice.

Vývoj od světové výstavy v Paříži k dnešní nedůvěře k symbolům vědy a techniky je složitý. Dvacáté století obnovilo strach, který pozitivismus dokázal potlačit až k bezvýznamnosti: strach z neznámého. Většina z nás tuší, že jaderné elektrárny v současné době nepředstavují závažné ohrožení života a zdraví lidí. Jsou v časovém horizontu nejbližších desetiletí nesporně méně škodlivé než následky bezuzdného spalování fosilních paliv. Přesto existují všude po světě masová hnutí, usilující o potlačení jaderné energetiky. Žádné podobné hnutí však nepracuje s podobnou intenzitou proti využívání fosilních paliv, o jejichž škodlivých účincích na životní prostředí se většina z nás může snadno přesvědčit sama. Okázalé akce geneticky upravených potravin lze sledovat ve sdělovacích prostředcích dnes a denně, ačkoliv jejich škodlivost pro člověka je dosud jen na úrovni vágních hypotéz. Tyto dva zdánlivě banální příklady byly vybrány proto, že výmluvně vypovídají o jednom strachu starém – strachu z neznámého a jednom relativně novém - strachu z vědy. Věda se této statisticky významné skupině obyvatel stala nepřítelem.

Tento jev má širokou škálu příčin, zastavíme se jen u jedné. Už koncem minulého století se mnohé oblasti vědy staly i pro dobře všeobecně vzdělaného člověka neprostupnými. S rostoucí specializací těchto oblastí ve vědě a technice přibývá. Postup vědy v jednotlivých oborech dnes už nemohou sledovat, a tedy i do jisté míry kontrolovat, ani velmi vzdělaní lidé, pracující mimo tu kterou konkrétní oblast výzkumu. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že věda a technika mohou přinášet zkázu nedozírných rozměrů, je takové zjištění pro nezanedbatelnou část populace kdekoliv na světě velmi zneklidňující. Ještě stále doznívá ono bezmála půl století staré okouzlení vědou, která vede k tomu, že si vzdělaný člověk zpravidla nedovolí sám pro sebe identifikovat právě vědu a vědecký výzkum jako skutečné nepřátele, a proto se aktivity těchto lidí zaměřují na konkrétní zástupné cíle: jadernou energetiku nebo třeba geneticky upravené potraviny. Mnohé viditelné výsledky, které dnes věda přináší, však obavy veřejnosti jenom prohlubují, což by se snadno dalo doložit třeba na proměnách obrazu vědce a badatele v literatuře nebo filmu posledních sedmdesáti nebo osmdesáti let. Studená válka tuto vlnu nedůvěry ve vědu jenom oddálila, neboť jedině prostřednictvím vědy a techniky se zdálo být možné čelit potenciálnímu nepříteli. Tato obranná linie vědy je však pryč a věda stojí před otázkou , které nejméně dvě a půl století čelila, totiž před otázkou, jak prokázat svou legitimitu.