14. Starsi dejiny v modernim umeni

14. Starší dějiny v moderním umění

Z dnešního pohledu moderním uměním asi většinou rozumíme umění 20. století (či pouze 2. poloviny 20. století – každý to vidíme jinak). Ale zkusme se zamyslet nad tím, že i např. gotika, renesance nebo baroko byly moderními uměními, ve své době samozřejmě. Moderním uměním by tak v podstatě mohlo být úplně všechno…

Podle paní prof. Hrabové1: vývoj umění má několik základních rysů. Je to kontinuita, přetrvávání, přetváření, ale i návraty a znovuobjevování. Tyto tendence se neustále prolínají a určují tak další umělecký vývoj.

Typickým příkladem je antika, která se nám neustále navrací (ale v podstatě i neustále přetrvává – někdy zřetelněji, někdy méně).

Nejvíce je asi vidět v renesanci nebo klasicismu, ale antické rysy můžeme nalézt i v socialistickém realismu (sloupy, ozdoby…, příkladem je třeba výstavba Ostravy – Poruby v 50. letech).

V empíru se nám zase objevuje inspirace starým Egyptem. Pak tady máme v architektuře historismus přelomu 19. a 20. století (neogotika – chrám sv. Víta či sv. Václava, anglický parlament), neorenesance (Burgtheater ve Vídni), „neoantika“ (Britské muzeum v Londýně, Pantheon ve Francii), neoklasicismus (Versailles- klasicistní styl na fasádách)2

Díla, která se zabývají se historickou tématikou mají v kultuře zvláštní postavení. Díla, která čerpají náměty z národní historie, plní totiž i funkci jinou než jen uspokojení estetických potřeb publika. Mají připomínat slavné a velkolepé etapy historie a lidských dějin. O to zvláštnější postavení zabírají v č. kultuře. V dějinách umění se setkáváme s častými recepcemi antiky a antického umění. Pod pojmem ono starší umění se tedy v této otázce ukrývá jednak antika, ale také umění středověku, případně renesance. Zde se budeme zabývat moderním uměním, pod čímž chápu umění od 18. stol., resp. od klasicismu do dnešní doby, a to nejenom ve výtvarném umění, ale také v literatuře a v kinematografii, která v moderním českém umění zaujímá významné místo.

Historické reminiscence zažívají svou „dobu úpadku“ na samém konci 19. stol.  modely historického myšlení povážlivě protnuly s programem modernizace. Pod praporem nových myšlenkových proudů se předmětem živých diskusí staly i dominantní principy poznávání a zobrazování minulosti. Historismus, tento plod 19. století, se kolem roku 1900 ocitl v krizi. Zatímco konzervativní kruhy jej houževnatě bránily, představitelé tzv. moderních proudů se jej snažili podetnout. Znovu se k historickým ohlasům vrací umělci v době krizí – válka.

Recepce starších dějin najdeme v mnoho uměleckých směrech. V odlišných formách se vyskytují takřka ve všech „národních“ kulturách, ovšem české země v tomto zaujímají specifické místo a na to by byl v otázce kladen důraz. Ostatní socialistické státy neměly v dějinách tak ideologicky nosné téma jako hus. revoluce.