5. Krestanstvi

Od počátku se křesťanská církev vnímala jako všeobecná, tj. katolická, tj. nejen pro Židy, ale pro všechny národy. Pavel vyučoval, že víra má přednost před mojžíšským Zákonem. Ti, kteří patřili k janovským komunitám se též vyhraňovali proti židovským komunitám, zvláště po pádu Jeruzaléma roku 70. Existuje zde tedy zřetelné napětí mezi pohanokřesťany a židokřesťany, které nakonec povede k rozchodu křesťanství se židovstvím. V rámci židokřesťanských obcí pak vznikají ebionité, skupina, která na rozdíl od ostatních křesťanů odmítá Ježíšovo božství a které v průběhu 2. a 3. století napadají Irenej z Lyonu a Órigenés.

Přelom 1. a 2. století

Historický pramen pro období po smrti apoštolů poskytují spisy apoštolských Otců. Ty tvoří počátek patristické literatury. Spisy apoštolských Otců tvoří Didaché (Učení dvanácti apoštolů), list sv. Klementa Korinťanům, listy sv. Ignáce z Antiochie, list Barnabášův a Pastýř Hermův.

Křesťanské obce, nazývané „církve“ (ekklésiai) v této době vede biskup (episkopos) a/nebo sbor starších (presbyteroi, kněží). Této skupině ve vykonávání jejich služby pomáhají jáhnové. Věřící se scházejí po domech, dosud tato obydlí nejsou nijak rozlišeny; nejstarší doklad domu pro bohoslužbu nacházíme až ve 3. století (Dura Europos).

Zápas s prvními herezemi

Křesťanství, jehož vyznání bylo zpočátku ustáleno pouze u nejdůležitějších bodů, musí v průběhu 2. století řešit problém, který vyvolává množství gnostických sekt. Gnosticismus je pojem, který zahrnuje velké množství rozličných směrů, a to nejen křesťanských. Spojuje jej přesvědčení, že existuje poznání ohledně zla a prostředků spásy, které zůstalo vyhrazeno pouze některým. Gnostikové se domnívali, že svět byl stvořen zlým bohem a že tudíž veškerá hmota je zlá a je nutné jí uniknout. Toho dosahovali různými formami askeze; vykoupení nemuselo být nutně zaměřeno na osobu Ježíše Krista. Gnostikové blízcí křesťanství věřili, že božský Kristus je pouze čistý duch a jeho vtělení je pouze optickou iluzí (dokétismus). Vykoupení je vyhrazeno pouze vyvoleným a je vázáno na určité poznání. K nejvýznamnějším sektám patřily skupiny Markiónovy a Valentinovy, proti kterým se církev vymezovala. Další významnou skupinu tvořili křesťané v okolí proroka Montana, který věřil, že je médiem, skrze nějž se vyjadřuje Duch svatý. I těmto proudům se brání křesťanské spisy tohoto období.

Církevní Otcové se bránili zmiňovaným směrům poukazem na různé skutečnosti. Trvali, stejně jako Ignác z Antiochie či Irenej z Lyonu na úloze biskupa, který je hlavou místních církví a který je napojen na církev apoštolů (apoštolská posloupnost a apoštolská tradice). Postupně se také ustaluje kánon posvátných křesťanských spisů – církev přijímá jak spisy původně židovské, v rozsahu Septuaginty, tak spisy nové – především evangelia a pavlovské listy. Naopak církev zavrhuje tzv. apokryfní evangelia, listy a skutky, např. Evangelium Tomášovo. Postupně se také vyvíjejí vyznání víry, tedy krátké formulace víry, které umožňovaly rozlišit nauku církve od nauky heterodoxních skupin.