5. Krestanstvi

Západní teologie a svatý Augustin

Narozdíl od východních teologických spekulací se křesťanský Západ zabýval především otázkami praktickými, které se týkaly otázky lidské svobody, vůle a hříchu. Kolem roku 400 vystupuje britský mnich Pelagius s etikou, která se velmi soustředí na lidskou vůli. Problémem této nauky z hlediska církve bylo, že téměř nepočítala s boží milostí – spása by pak byla způsobena spíše lidským výkonem, a přestala by být darem od Boha. Proti tomuto učení vystoupil se svou naukou svatý Augustin, který stavěl na primátu milosti a s pelagianismem polemizoval tak, že jeho samotná nauka o absolutní predestinaci byla a zůstává pro církev nepřijatelná. Přesto se Augustin stal církevním otcem, který ovlivnil středověk asi nejvíce.

K dalším výrazným postavám západní teologie této doby patří svatý Ambrož, milánský biskup, který měl vliv na některá politická rozhodnutí císaře Theodosia I. a který obohatil západní teologii mnoha prvky teologie východní, a sv. Jeroným, nejučenější z církevních otců celé epochy, překladatel bible do latiny. Jeronýmova Vulgata se stala textem Písma, který tvořil základ pro veškerou církevní nauku během středověku. Západní Otcové ovlivňovali zčásti dění i na křesťanském Východě, jako například když papež Lev I. ovlivnil rozhodnutí Chalkedonského koncilu svým listem na podporu biskupa Flaviana. Velký obrat znamenal také pontifikát Řehoře Velikého, který začal orientovat římskou církev směrem k barbarským národům, vyslal sv. Augustina z Canterbury na misii do Británie a budoval vztahy s franskou říší. Řehořova reforma církve a klášterů měla též význam pro celý středověk, připisuje se mu i reforma církevního zpěvu, z níž se později vyvinul gregoriánský chorál.

Askeze a mnišství

V době, kdy se počet věřících narůstal, rostla touha některých křesťanů žít co možná nejvíce podle ideálů evangelia. Nejprve se toto hnutí projevuje na konci 3. století v Egyptě a je spojeno s postavou svatého Antonína, který se rozhodl opustit svůj majetek a odejít do pouště. Kolem těchto poustevníků se začali postupně shromažďovat další jejich žáci, kteří taktéž žili poustevnickým životem. První společenství mnichů, kteří žili pospolu, založil svatý Pachomios. Již zde tak můžeme vidět dvě hlavní podoby mnišství – život poustevníků (eremitů) a život koinobitní (společný). Pro východní mnišství má primární význam řehole, které sepsal svatý Basil Veliký, pro západní model mnišství pak je rozhodující vliv svatých Cassiodora a Benedikta z Nursie. Benediktovy kláštery, řídící se jeho řeholí a hlavním principem spojení modlitby a práce (ora et labora), jsou pak typické pro celý evropský středověk. Poprávu tedy bývá svatý Benedikt nazýván otcem západního mnišství a benediktinské kláštery jsou považovány za nositele starověké kultury, kterou pomohly uchovat v době, kdy se antický svět jako takový rozpadal.