5. Krestanstvi

Obrazoborecká krize

Mezi lety 726 a 730, zřejmě pod vlivem islámu, začíná v byzantské říši spor o to, zda je možné zobrazovat Ježíše Krista a svaté. Císař Leon III. Isaurský ostře vystupuje proti křesťanským vyobrazením (ikonám) a dochází k jejich ničení a pronásledování těch, kteří obrazy užívali a prostřednictvím jich uctívali Boha. Proti Leonu III. se postavili jak konstantinopolský patriarcha Germanos I., tak papež Řehoř III., avšak Leonův zákaz obrazů prodloužil i jeho syn Konstantin V. Pronásledování ikonodulů končí až rozhodnutím regentky Irene, vládnoucí za nezletilého Konstantina VI. (780–797). Obrazoborectví odsoudil až roku 789 svolaný 2. nikajský koncil, který ozřejmil církevní nauku ohledně obrazů a podpořil hnutí ikonodulů, ctitelů obrazů.

Druhé období pronásledování ctitelů obrazů přichází za vlády Leona V. (813-820), které pokračuje i za vlády Michaela II. Regentka Theodora, vládnoucí za Michaelova syna Theofila opět povolila uctívání ikon a zvrátila rozhodnutí příslušných synod. Od této doby také východní církev slaví první neděli postní jako svátek triumfu ortodoxie.

Hlavním teologickým oponentem obrazoborců byl syrský mnich Jan Damašský, který vysvětloval, že neuctívá hmotu, avšak „spíše stvořitele hmoty“. Ikonodulé tak měli za to, že biblický zákaz zobrazování Boha byl překonán vtělením Ježíšovým, jímž se druhá osoba neviditelného Boha stala viditelnou hmotou. Obraz tedy nezpodobuje neviditelného Boha, ale Boha v podobě, v níž na sebe přijal tělo. Obrazy také považovali jejich ctitelé za součást ústně předávané tradice. Celý spor se však také výrazně týkal vztahu církve a státu, která v této době v Byzanci byla velmi aktuální – kontroverze byla zároveň zápasem církve o nezávislost ve vlastních záležitostech a v otázkách víry.

Počátky křesťanství u Slovanů

V 6. století pronikají na Balkán slovanské kmeny, na což reaguje církev postupnou snahou rechristianizovat toto území a rozvinout misii k dalším národům. Roku 862 žádá velkomoravský kníže Rostislav byzantského císaře, aby vyslal do jeho říše kněze. Patriarcha Fotios na Velkou Moravu posílá bratry ze Soluně, Konstantina, který později přijímá jméno Cyril, a Metoděje. Konstantin se svým lingvistickým nadáním vytváří originální slovanskou abecedu, hlaholici, a překládá do slovanského jazyka nejdůležitější části Písma a texty liturgie, kterou oběma bratřím schvaluje i papež. Po smrti Metodějově (885) však jsou jejich žáci kvůli sporům s franskými kněžími z Velké Moravy vyhnáni. Toto rozptýlení však vytváří možnost misie u dalších slovanských národů. Kromě šíření křesťanství má cyrilometodějská mise význam v tom, že položila základy kultury a vzdělanosti na našem území.

Ve stejné době dochází k obrácení Bulharů; roku 866 se nechává pokřtít bulharský chán Boris (852–889), jehož následoval postupně celý národ. Dlouhou dobu Bulharsko váhalo, má-li se připojit pod jurisdikci Konstantinopole, či Říma, nakonec se však připojilo ke křesťanskému Východu. Podobně přijímají křesťanství i další slovanská knížectví, např. Srbové; spolu s křesťanstvím přichází do těchto státních útvarů i byzantská kultura.