5. Krestanstvi

Novověk

K dalšímu schizmatu na Západě došlo v průběhu 16. století, kdy se etablovaly protestantské církve působením reformátorů Martina Luthera, Ulricha Zwingliho, Jeana Calvina a dalších. Dialog zvláště s luteránskými církvemi a anglikánským společenstvím trvá a v nedávné době dospěl k vydání společných stanovisek k některým sporným otázkám.

Církve lutherské reformace

(Bílý) C. je podle Luthera společenstvím svatých, viditelnou se stává až hlásáním božího slova. Pravá c. je tam, kde se čistě hlásá evang. a udělují svátosti. Není rozdíl mezi klérem a laiky, každý je vlastně knězem, od Boha vnitřně posvěcený, nepotřebuje v náb. věcech nikoho jiného. Je ale užitečné se shromažďovat ke vzáj. povzbuzení a vyčlenit zvl. orgány, tj. duchovní, aby kázali, křtili a zpovídali. V každé obci ustanoven pastor, pastoři urč. okrsku podřízeni seniorovi, celé země podřízeny superintendantovi (zdůrazněno, že rozdíl mezi nimi je čistě právní). Nejvyšší správu círk. zál. vedl zeměpán, prostřednictvím konzistoří (právníci a teologové). Státy pro své země vydávaly církevní řády, které upravovaly c. zřízení. I věroučné zásady publikovány ve formě státních zákonů. Zeměpán byl považován za nejv. biskupa (summus episcopus) podřízené evang. církve nacházející se na jeho území (o církevním stavovství se tedy již nedá hovořit).

(Vojtíšek) Kromě Bible je základním věroučným spisem Kniha svornosti, soubor dokumentů, jimiž byly roku 1580 překonány rozpory mezi lutherskými směry. Vedle tří starokřesťanských vyznání víry obsahuje tato kniha Velký katechismus a Malý katechismus Martina Luthera, augsburské vyznání víry, vypracované roku 1530 Lutherovým nejbližším spolupracovníkem Filipem Melanchtonem, Formuli svornosti z roku 1577 a další dokumenty.

U nás bylo lutherství povoleno až tolerančním patentem (1781) – Josef II. povolil existenci pravoslavné církve a církví augsburského a helvetského vyznání víry při zachování dominance římskokatolické církve. V důsledku patentu vznikla Evangelická církev augsburského vyznání. Ta se v nově ustaveném Československu roku 1918 spojila s druhou tolerovanou Evangelickou církví helvetského vyznání a vytvořila Českobratrskou církev evangelickou.

Církve kalvínské reformace

Základní věrouka je shrnuta v Heidelberském katechismu (1563) a ve Druhé helvetské konfesi (1566, Jindřich Bullinger). Tato vyznání navazují na systematický teologický spis Jana Kalvína Učení křesťanského náboženství (poprvé 1536).

Důraz na suverenitu Božího rozhodování vedl až k vyostřeným formulacím o dvojím předurčení člověka (k spáse nebo k zavržení; učení o predestinaci).

(Bílý) Zwingli i Kalvín kladli větší důraz na zevní církevní organizaci než Luther, shledávali její základy v Bibli. Zwingli: zřízení církevní i světské - jen dvě stránky zřízení veřejného vůbec → církev a stát v nejužším spojení, vrchnost ani nemůže být jiná než křesťanská – učení o plné jednotě státu a církve (x katol. názor, že c. a stát jsou úplně samostatné organizace ve vlastních záležitostech). Kalvín věnoval právní úpravě církve největší pozornost. C. a stát dvě samostatné společnosti, stát má ale chránit víru a být vykonavatelem Písma → vládní teokratická soustava (Ženeva). Kalvín budoval novou církev zdola, na zákl. demokratického principu (x Luther stál na půdě státní správy).