5. Krestanstvi

Křesťanství, Frankové a Germáni

Po pádu Říma se král Theodorich Veliký (489–526) pokusil spojit ariánské Germány proti katolickým Římanům a Řekům a vytvořit spojenou ariánsko-germánskou říši. Plán nevyšel kvůli odporu franského krále Chlodvíka, který roku 496 přijal v Remeši křest z rukou katolického biskupa Remigia. Církev jako držitelka antických tradic se tuto starověkou kulturu snažila při své misii zprostředkovat i nástupnickým germánským státním útvarům. Prvotními středisky misie byla stará biskupská sídla (Tours, Kolín nad Rýnem, Remeš, Arles atd.); mezi význačné osobnosti patří zvláště Martin z Tours a Cesarius z Arles. Dochází o pokusy o obrácení jednotlivých národů – Burgundů (Avitus z Vienne), Franků (Remigius), Alamanů a Durynků. Neblahý vliv na situaci církve ve franské říši mělo zasahování krále a šlechty, jak o tom vypovídají dochované zprávy Řehoře z Tours.

Významnou etapu představuje pokřesťanštění německých zemí, které je spojováno s postavou anglosaského mnicha Winfrieda Bonifáce (672/675–754). Ten coby papežský legát položil základy německé církevní organizace a reformoval i církev ve franské říši, nakonec byl ve Frísku se svými 52 druhy zabit.

Evropa se však v této době dostává do tlaku arabsko-islámské expanze a byzantská říše má dost starostí s obranou vlastního území. V Evropě se rodí nové státní útvary, na území Itálie zvláště langobardská říše, a pro oblast Říma, v němž papežství přetrvalo jako jediná skutečně fungující starověká instituce, se jednalo o dobu velkých nejistot a bojů. Nové ohrožení Langobardy přimělo papeže Štěpána II. (741–752), aby zažádal o pomoc ve franské říši, u Pipina (741–768). Papežství se tak začalo přiklánět k franské říši, jejímž králům také poskytovalo určitou autoritu – jak Pipinovi, jenž byl papežovým vyslancem pomazán na krále, tak později Karlu Velikému, když jej papež o Vánocích roku 800 korunoval v Římě císařem. Pipin též roku 754 přiřkl papežům dobytá území ve střední Itálii, které se stalo základem papežského státu, nazývaného patrimonium sancti Petri, dědictví svatého Petra; z téže doby zřejmě pochází tzv. konstantinovská donace, padělek legitimizující nezávislost papeže na byzantském císaři. Církevní stát definitivně vzniká roku 774; existoval až do roku 1870.

Klíčovou postavou období je Karel Veliký (768–814, který se považoval za Bohem vedeného správce křesťanstva a z událostí překvapivá korunovace Karla císařem, kterou nebyl kvůli svým jednáním s Byzancí nikterak nadšen. Idea karlovské říše však zůstala inspirativní pro křesťanskou kulturu celého evropského středověku. Po rozpadu této říše a po pontifikátech Lva IV. (847–855) a Mikuláe I. (858–867) přichází temné století západní církve, kdy se na papežském stolci vystřídá bezpočet papežů, kteří nebyli než loutkami světských vládců Říma. Orientace římské církve na západní království měla také vliv na další odcizování vztahů a umenšení kulturní výměny mezi křesťanským Východem a Západem.