5. Krestanstvi

Události roku 1054 byly všeobecně chápány jako další dočasné schizma, avšak k dalším sporům výrazně napomohly křížové výpravy a zvláště vyplenění Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou. V průběhu 2. tisíciletí docházelo k vícero pokusům o znovusjednocení církve (2. lyonský koncil, koncil v Basileji, Ferraře a Florencii), avšak až na východní katolické církve nedošlo k posunu v nastolení církevního společenství.

Řehoř VII., boj o investituru a reformní hnutí

Cílem reformy papeže Řehoře VII. bylo osvobodit církev od zásahů světské moci, zaručit ji libertas ecclesiae, církevní svobodu. Řehoř VII. bojoval proti způsobu, jakým světští panovníci zakládali biskupství a opatství a jak je vykořisťovali – to bylo považováno za simonii. Hnutí Řehoře VII. požadovalo svobodu volby biskupů a opatů. Ekleziologické teorie celé reformy vedly k názoru, že stejně jako duše stojí nad tělem, stojí církev nad státem.

V první fázi boje se Řehořovi podařilo prosazovat jeho představu o vztahu církve a státu, a to až do té míry, že exkomunikoval císaře Jindřicha IV. pro nerespektování zákazu laické investitury; pro absoluci si císař musel dojít k papeži do Canossy, čímž symbolicky potvrdil, kdo se ukázal jako silnější. Řehoř VII. sice zemřel na útěku před Jindřichovým vzdoropapežem Klementem III., avšak zápas pokračoval i po Řehořově smrti.

Jako zcela nereálný se ukázal pokus Paschalise II. a Jindřicha V. (konkordát v Sutri, únor 1111) oddělit zcela církev od státu – postavila se proti němu německá knížata a biskupové. Nakonec bylo dosaženo kompromisu, který je znám jako konkordát wormský (1122), který stanovoval dvojí investituru – král předával světské statky a práva, církev měla právo na kanonickou volbu. K dalšímu střetu císařské a církevní moci dochází za vlády Fridricha I. Barbarossy (1152–1190), který se pokusil obnovit opět ideu císařské světové moci – tento střet trval celých dvacet let.

Výsledkem gregoriánské reformy bylo posílení papežského primátu vůči vnitřnímu životu církve – od této doby papežové posilují svůj vliv v církvi, papež se stává odvolací instancí a zasahuje do chodu jednotlivých místních církví. Politická oblast života byla desakralizována a prohloubil se tak rozdíl mezi klérem a laiky.

Vrcholný středověk a zvláště 12. století je obdobím obrovského rozvoje křesťanského duchovního života, který se ponejvíce projevuje ve vzniku množství řádů a duchovních hnutí. Mezi nově vzniklé řády patří kamaldulové založení svatým Romualdem (951–1027), kartuziáni založení svatým Brunonem (1030/1035–1101) a další. Významnou kapitolu tvoří také reforma benediktinského kláštera, když opat Robert z Molesme zakládá roku 1098 s dalšími mnichy reformovaný klášter v Citeaux a pokládá tak společně s dalšími opaty tohoto kláštera (zvláště Štěpánem Hardingem (1109–1133) a svatým Bernardem z Clairvaux základy cisterciáckého řádu. Reforma se netýkala pouze řeholníků, ale i světského kléru – zde má význam hnutí kanovníků, mezi nimiž má nejvýznamnější místo kanovnické společenství založené Norbertem z Xantenu (1082–1134), z něhož vznikl premonstrátský řád. Hnutí laiků se projevilo zvláště dvěma směry: prvním bylo hnutí křižácké, druhým hnutí chudoby.