5. Krestanstvi

Křížové výpravy

Postupný úpadek moci Byzance způsobil, že vlastní místa zrodu křesťanství byla dobyta po bitvě u Mantzikertu roku 1071 seldžuckými Turky. Samotné dobytí Jeruzaléma roku 1078 a faktické znemožnění průchodu křesťanských poutníků na svatá místa spolu s prosbou byzantského císaře Alexia I. dalo bezprostřední popud k tomu, aby papež Urban II. vyzval roku 1095 křesťany k úsilí o znovuzískání Svaté země. První křížové výpravě se povedlo dobít Jeruzaléma (1099) a založit na dobytých územích křižácké státy v čele s jeruzalémským královstvím.

Křižácké hnutí vedlo také ke vzniku rytířských řádů – johanitů, templářů a německých rytířů –, které měly za úkol kromě plnění obvyklých řeholních slibů sloužit vyčerpaným a nemocným poutníkům ve Svaté zemi.

Další výpravy se setkávaly se střídavým úspěchem či spíše neúspěchem. Čtvrtá křížová výprava (1202–1204 závažně pošramotila vztahy mezi východními a západními křesťany]], neboť Benátčanům se povedlo křižáky využít k vlastním cílům a tito roku 1204 vyplenili Konstantinopol. Další výpravy taktéž ztroskotaly, křižáci ztrácejí roku 1291 poslední pevnost Akkon a křižácké státy zanikají.

Význam křížových výprav zůstává sporný. K pozitivům jistě patří navázaná kulturní výměna mezi Východem a Západem, která umožnila také rozvoj univerzit a scholastické filozofie a teologie, avšak výpravy velmi narušily vztahy mezi východní a západní církví a výpravy doprovázely politické a vojenská skandály, stejně tak jako nesmyslné násilí při dobytí Jeruzaléma a Konstantinopole.

Hnutí chudoby, hereze a inkvizice

Již reformy předchozích staletí požadovaly návrat k evangelní chudobě podle vzoru Krista a jeho apoštolů; tento zápal vedl k obnovenému zájmu o četbu Písma a poznání Ježíšova života a učení. Z tohoto hnutí chudoby vzniká také hnutí valdenských, které však postupně radikalizovalo svou nauku a stávalo se nepřátelským církvi. V Holandsku se objevují bekyně, zbožné ženy věnující se modlitbě a četbě Písma a starosti o nemocné a chudé.

Narozdíl od těchto hnutí nemělo křesťanský základ hnutí katarů, které bylo dualisticko-manicheistické a které se stavělo ostře proti církevní i světské moci. Napětí ve vztahu k [[francie[francouzskému]] království vedlo katary z okolí města Albi (odtud albigenští) ke krvavé albigenské válce (1209–1229), jejíž ráz byl náboženský i politický. Protože zvláště kataři podrývali základy společnosti, vystupovali proti nim společně stát i církev. Poté, co albigenští zavraždili roku 1208 papežského legáta, jehož úkolem bylo s nimi vyjednávat, vyzval Inocenc III. ke křížové výpravě proti albigenským. Konflikt byl velmi krvavý a jediný prospěch z konfliktu vytěžila Francie. Na základě těchto zkušeností se mění inkviziční řízení na církevní procesní právo a začíná aktivní vyhledávání provinilcům. Roku 1253 Inocenc IV. umožňuje v rámci tohoto procesního práva za přísných pravidel použití tortury. Tak začíná velmi temná kapitola církevních dějin, protože v rámci inkvizice došlo ke krutostem, které jsou pro nás zcela nepochopitelné.