5. Krestanstvi

Další významnou událostí je obrácení Rusi. Již v polovině 10. století se ke křesťanství obrací princezna Olga, sestra kyjevského knížete Igora. Roku 989 kníže Vladimír, v době se pokouší lépe upevnit svou moc, přijímá v Konstantinopoli spolu se svými poddanými křest a uzavírá manželství s byzantskou princeznou. Rus se stává přímo závislou na konstantinopolském patriarchátu, který jmenuje Kyjevského metropolitu. Toto spojení napomohlo výrazně ovlivňování ruské kultury kulturou byzantskou, vždyť kyjevskými arcibiskupy budou po další čtyři staletí pouze Řekové.

V průběhu 10. století přijímají křesťanství západní Slované, kteří však budou spojeni se západní církví a budou podřízeni Římu: význačnými osobnostmi této doby jsou svatý Václav a svatý Vojtěch v Čechách, Mněšek I. v Polsku a Štěpán I. v Uhrách.

Vrcholný středověk

Další nadějné období přichází s vládou Oty I. (936–973), který vtiskl západnímu císařství novou podobu, když bydle jeho koncepce byly křesťanský stát a církev totožnými. Církev v prostředí otonské říše nabyla znovu volnosti, 10. století se stává obdobím velké reformy a vzmachu církve, který bude pokračovat i v dalším období.

Clunyjské hnutí

Nejvýznamnější reformní mnišské hnutí středověku vzešlo z Cluny, jehož klášter získal v té době nevídanou svobodu na světském pánovi a stal se místem přísného zachovávání benediktinské řehole a askeze. Pro clunyjské kláštery byla také materiální a jurisdikční nezávislostí umožněná svoboda volby opata. Ke Cluny se postupně přidávaly další kláštery, zakládané podle clunyjského statutu, ve 12. století patří ke clunyjskému svazu asi tři tisíce klášterů. Clunyjská reforma měla také vliv na vznik dalších reformních hnutí, která se snažila o niterný duchovní život. První klášter založený v Čechách svatým Vojtěchem patřil též do tohoto svazu, a proto lze říci, že clunyjská reforma od počátků poznamenávala život církve i na našem území.

Vztah západní a východní církve a velké schizma

Již několik století se Východ a Západ Středomoří kulturně i nábožensky odcizoval. Prvotní příčinou schizmatu byly spory o autoritu papeže, který si nárokoval moc nad ostatními čtyřmi starověkými patriarcháty na Východě, ačkoli mu východní patriarchové přiznávali jurisdikci pouze nad západním patriarchátem římským. Kromě odlišných zvyklostí církevního života a liturgie byla východním křesťanům trnem v oku západní praxe vkládat do Nicejsko-konstantinopolského vyznání věroučné upřesnění v podobě slova filioque, které zde původně obsaženo nebylo. Výrazným důvodem však byly i důvody jazykové, neboť obě poloviny církve již nerozuměly jednotlivým nuancím řeckého, resp. latinského jazyka a myšlení.

Když konstantinopolský patriarcha Michael Kerullarios nechal v roce 1052 jako odvetu za papežovu snahu získat pod svou jurisdikci jížní Itálii uzavřít latinské kostely v Konstantinopoly, vzplála polemika o odlišnostech mezi východní a západní církví. Na jaře 1054 přijelo do Konstantinopole papežské poselstvo v čele s kardinálem Humbertem ze Silva Candida, který poté, co patriarcha neuznal věrohodnost vyslanců, položil na oltář ve chrámu Boží moudrosti papežskou bulu obsahující exkomunikaci patrirachy a odjeli nazpět do Říma. Synoda svolaná do Konstantinopole prohlásila papežské legáty za exkomunikované a přikázala bulu slavnostně spálit.