5. Krestanstvi

Křesťanství mimo kulturní okruh římské říše

Křesťanství se neomezovalo na oblast Středozemního moře, jeho stopy lze nalézt zvláště v oblastech židovské diaspory, tj. v Mezopotámii.

Do Persie se křesťanství dostalo již ve 2. století, kde však narazilo na tamní národní náboženství, zoroastrismus. Synoda perské církve posléze roku 424 vyhlásila nezávislost církve v Persii na „velké církvi“ na území římské říše. Na konci 5. století přešla církev v Persii k nestoriánství.

Nestoriánství se dále šířilo po hedvábné stezce až do Číny, kam dospělo kolem roku 635 za vlády císaře Tchan-cunga, jak popisuje jedna stéla vztyčená roku 731.

Raný středověk

Zatímco historický vývoj nebyl na Východě nijak zásadně přerušen – nejvýznamnější události zde představují války Byzance s Peršany a v 1. polovině 7. století zdánlivě nezadržitelná expanze islámu, na Západě vypadala situace mnohem dramatičtěji. Vpád barbarů, úpadek a zánik západořímské říše a vzestup barbarských království přinesl zásadní proměnu kulturního klimatu.

Papež se stává zde autoritou, která přesahuje v době zmatků pouze církevní rámec, ale obyvatelstvo se k němu obrací v době válečných zmatků (jako již v případě Attilova tažení na Řím v roce 452, které zastavilo vyjednávání Lva I.).

Iroskotská a anglická církev a její misie

V Irsku se křesťanství objevuje již před rokem 400. Prvního irského biskupa, Palladia, vysílá papež Celestin I. roku 431. Za vlastního misionáře Irska je však považován až svatý Patrik (385–461), který zde zahajuje svou misi po roce 432. Sídlo církevní organizace v Irsku bylo v Arnaghu; pro ostrov byl typický mnišský charakter zdejšího církevního života. Zakladatelé klášterů (např. Finnian, Kolumbán Starí, Brendan, Kevin, Kolumbán Mladí) se těšili velké úcty obyvatelstva. Rozkvět klášterního života byl takový, že se Irsko v 6. století nazývalo insula sanctorum, ostrov svatých, a protože tyto kláštery byly středisky vzdělanosti, též insula doctorum, ostrov učitelů. Mnišský charakter irské církve zrodil dosud neznámé prvky křesťanského duchovního života – nejvýznamnější místo zde patří soukromé zpovědi (dosud existovalo pouze veřejné vyznání hříchů).

Irští mniši nebyli vzdáleni světu, ale snažili se následovat Krista v posvátném putování, jehož ideálem bylo: „pro Krista bez vlasti, a přece všude doma“. Na svých cestách po Evropě putovali Galií, Itálií a Germánií až do Panonie. Tato irská misie se zasloužila o vznik mnoha starobylých evropských klášterů a o christianizaci barbarských národů. Iroskotská misie byla prvním misijním působením, které zasahovalo i na české území.

V Anglii existovalo křesťanství již v římské době, avšak po zániku římské organizace odsud vymizelo i křesťanství. Misie do Anglie probíhala ze dvou směrů – z Irska a z Říma. Papež Řehoř Veliký vyslal roku 596 do Anglie sv. Augustina z Canterbury spolu se 40 mnichy; Augustin roku 597 pokřtil kentského krále Ethelberta a s ním podle pramenů dalších 10 tisíc osob. Po kentském království začalo v letech 624–633 pronikat křesťanství i do Wessexu a Northumbrie, v letech 680–690 přijímá křesťanství i Sussex. Anglické kláštery se staly místem duchovního i vědeckého života. Zapojení germánského světa do okruhu křesťanství vylíčil právě anglický mnich Beda Ctihodný (672–735 ve svém proslulém díle Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny anglického národa). I anglická církev byla misijně činná; nejvýznamnějším anglosaským misionářem je Wilfried z Yorku, který kázal Frísům; pod jeho vedením zahájil práci i apoštol Německa Bonifác.