5. Krestanstvi

Do českých zemí se myšlenky kalv. dostaly už v 16. stol. První kalv. církví byla ale až Evangelická církev helvetského vyznání, povolená na zákl. tolerančního patentu. Přelomovou událostí bylo vydání tzv. protestantského patentu, který od r. 1861 zrovnoprávňoval dosud pouze „tolerované“ nekatol. církve s církví římskokatolickou. R. 1918 – ČB c. evangelická (viz výše).

Anglikánská reformace

Počátek reformace v Anglii je spojeno s neochotou papeže Klimenta VII. anulovat manželství krále Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou. Anglický král reagoval útokem na duchovní moc papeže a následně žádal po anglických kněžích uznání své osoby coby hlavy anglické církve. Roku 1534 definitivně bylo zákonem zakázáno právo odvolání do Říma a fakticky tak končí vliv římské církve na dění v Anglii. Jindřichovi oddělení církve od Říma umožnilo také získat rozsáhlé majetky církve, zvláště po vydání zákona o rozpuštění klášterů (1536-1540).

V Anglii hned zpočátku dochází k určitému obrazoborectví, zrušení poutí a poutních míst, omezení svátků světců. V liturgii došlo pouze k malým změnám. Protože ke změně povahy církve v Anglii dochází v atmosféře protestantské reformace, dochází i v ní ke změnám. K velké změně liturgie v protestantském smyslu a k jejímu překladu dochází za vlády Jindřichova syna Edvarda VI. (1547-1553). Po Edvardu VI. nastoupila na trůn katolická královna Marie I. (1553-1558). Odmítla změny provedené Jindřichem i Edvardem a znovunastolila jednotu s Římem. Vzhledem k drsnému způsobu, kterým se snažila o rekatolizaci země jí dějiny obdařily přízviskem Krvavá Marie. Po Mariině smrti zasedla na trůn její nevlastní sestra Alžběta I. (1558-1603), která se ostře stavěla papežově pravomoci v Anglii a znovu se pokusila o osamostatnění církve v Anglii. Během anglické revoluce (1649-1660) změnili vládnoucí puritáni dosavadní episkopální strukturu církve na presbyterální, avšak zachovali přitom princip státní kontroly nad církví. Po nástupu Karla II. roku 1660 dochází k restauraci episkopálních struktur v církvi.

V 18. století se jako výsledek reformy církve Johna Wesleyho rodí metodistická církev. V 1. polovině 19. století rozkvétá v rámci anglikánské církve tzv. oxfordské hnutí, které nabývá velkého vlivu a spolu s ním jsou posíleny katolické tendence v rámci církve (nejvýznamnějším představitelem hnutí byl John Henry Newman, který se později stává katolíkem).

Baroko a osvícenství

Tridentský koncil vložil výslovně katolické reformační úsilí do rukou papeže, což papežství jako takové posílilo a nastává epocha větší církevní centralizace. Římská kurie zasahuje více než kdy jindy do fungování jednotlivých diecézí. Na tyto centralizační tendence reagují uvnitř církve různá opoziční hnutí, zvláště ve Francii: galikanismus, který se snažil o větší nezávislost francouzské církve, státní absolutismus, zasahující do církevních záležitostí, jansenismus, který jednostranně vyhrocoval augustinovskou nauku o dědičném hříchu a milosti, a febronianismus, hájící práva biskupů a pokoušející se omezit zasahování Říma do vlastních záležitostí.