C 05 - Politický systém první republiky

C 5) Politický systém První republiky

Zastavme se nejprve u základního fungování politického systému. V nově vzniklé republice plnilo funkci prozatímního parlamentu Revoluční Národní shromáždění, které vzniklo rozšířením Národního výboru. Ten byl ustaven podle „Švehlova klíče“, kterým byly poslední volby do Říšské rady, jež se konaly v roce 1911. Není bez zajímavosti, že tento klíč mimo jiné pomohl znovuzískání vlivu katolických politických stran, které měly (coby prohabsbursky a prorakousky orientované) bezprostředně po vzniku republiky jen minimum přívrženců – brzy se ale staly pevnou součástí koaličních vlád. Revoluční Národní shromáždění se brzy rozšířilo, a to o zástupce Slovenska. Mimochodem, některými „slovenskými zástupci“ tehdy byli Češi – přátelé slovenského národa – například Edvard Beneš nebo Alice Masaryková. „Československý národ“, jak se tehdy říkalo, byl plně zastoupen. Někdo ale v Revolučním Národním shromáždění chyběl – představitelé minorit. Bez zástupců německých a maďarských politických stran parlament zasedal až do roku 1920, kdy proběhly první parlamentní volby. Nevolené Revoluční Národní shromáždění zastupující 68% všech obyvatel Československé republiky rozhodovalo o akutních problémech vznikajícího státu a mimo jiné v únoru 1920 schválilo Ústavní listinu. I tak bývaly parlamentní debaty mnohdy velmi bouřlivé. Brzy se totiž začaly mezi jednotlivými politickými proudy rýsovat rozdíly, které byly v revoluční době nutně zatlačeny do pozadí. Tyto mezistranické rozepře už nezastavil ani příchod německých poslanců po prvních volbách.

Únorová ústava z roku 1920 zavedla podle francouzského vzoru dvoukomorový parlament složený z Poslanecké sněmovny a Senátu. Sněmovna měla od počátku podstatně více pravomocí než Senát a mohla Senátem odmítnutý zákon přehlasovat. Oproti Sněmovně disponoval Senát jedinou výlučnou pravomocí – mohl na návrh Sněmovny soudit pro velezradu prezidenta. K tomu v praxi samozřejmě nikdy nedošlo. Vůči vládě měl na rozdíl od Sněmovny pravomoci minimální – vláda nebyla Senátu odpovědná a Senát jí nevyslovoval důvěru či nedůvěru. To bylo v kompetencích Poslanecké sněmovny. Není tedy divu, že se praktická politika dělala právě ve Sněmovně a do Senátu byli odsouváni nepotřební politikové. Senát byl v očích mnoha prvorepublikových politiků v lepším případě politickým důchodem, v horším politickým hřbitovem. Proto se rozumně uvažující politik zuby nehty bránil odsunutí do této podle soudu mnohých nepotřebné instituce. O významu Senátu a jeho členů mimochodem svědčí i to, že žádný senátor nikdy nezasedl v některé z četných prvorepublikových vlád.

Naopak význační poslanci si svůj vliv zachovali po celé období První republiky. Ovšem za jedné ne nedůležité podmínky – museli být naprosto loajální vůči své politické straně. V opačném případě je totiž neminul trest – od vyloučení ze strany až po ztrátu mandátu. Když v 90. letech minulého století poslanci za Sládkovo Sdružení pro republiku podepisovali nedatované prohlášení, že se vzdávají svého mandátu, mnozí na to ukazovali jako na nedemokratickou praktiku. Málokdo si však tehdy uvědomil, že podepisování obdobných reversů bylo v éře První republiky naprostou samozřejmostí. Mandát nepatřil poslanci, nýbrž politické straně, kterou dotyčný pouze zastupoval. To ostatně potvrdil i volební soud, který vzpurné poslance zbavoval mandátů. Pokud poslanec beze zbytku plnil příkazy stranického sekretariátu, mohl doufat v zařazení na kandidátku pro příští volby. Pokud se však straně vzepřel, jeho politická kariéra (alespoň v dané straně, většinou však úplně) skončila. S ohledem na poměrný volební systém a tedy značnou roztříštěnost politického spektra potřebovala každá politická strana co nejloajálnější poslance. Kdo se osvědčil, byl zařazen na volitelná místa kandidátky. Můžete namítnout, že těm, kteří se nedostali na čelná místa kandidátní listiny, mohly pomoci preferenční hlasy. Nikoliv - ty volební systém První republiky neznal. V Československu platil systém vázaných kandidátek - volič nemohl pořadí na kandidátní listině žádným způsobem ovlivnit. A navíc - v prvním skrutiniu, pro které platila daná kandidátka, byl rozdělen minimální počet mandátů. Kandidátku pro druhé a třetí skrutinium strany ohlašovaly až po volbách. Voliči tedy prakticky nevěděli, jak budou jejich hlasy použity. A proč to všechno? Na to je jednoduchá odpověď. Co kdyby některý z význačných straníků ve volbách propadl? Pak to napraví právě druhé a třetí skrutinium. Je logické, že tento postup ještě více zvyšoval vliv stranických sekretariátů na politické dění. Poslanec se stal poslušnou ovečkou své strany, nepatřil voliči, ale své straně. A většinou si dával dobrý pozor, aby proti sobě nepopudil stranické předáky. Poslanec byl tedy zcela závislý na politické straně – strana navrhuje, strana odvolává, strana určuje politickou kariéru. To samozřejmě přinášelo pokles zájmu občanů o politické dění i odchod výrazných osobností z politiky, protože ne každý byl ochoten hrát předepsanou roli. Jeden ze služebně nejstarších poslanců - Karel Kramář - v roce 1931 varoval, že je-li poslanec odloučen od svých voličů, nepracuje pro svůj okres, protože si je velmi dobře vědom toho, že na voličích jeho politická budoucnost nezávisí. A proč jsou podle něj vázané kandidátky špatné pro stát? „Poněvadž se tím odstraňuje individuelní odpovědnost před státem. Všechno se svaluje na stranu a potom si musíme přiznat, že jakmile mohu svou odpovědnost svalit na širší skupinu, přirozeně zeslabuje se má vlastní odpovědnost, a to je pro politický život neobyčejnou chybou.“ Jakkoli můžeme s leckterými politickými názory Karla Kramáře nesouhlasit, nelze mu upřít, že zcela vystihl jednu ze slabin tehdejšího politického systému. Volič byl skutečně pasivním „vhazovačem“ hlasovacích lístků do urny s vědomím, že nemůže téměř nic ovlivnit. Jak je vidět, První republika byla státem politických stran a ty v ní měly privilegované postavení. A jen málokdo se odvážil kritizovat rozdělení nejrůznějších funkcí ve státní správě podle stranických legitimací. O to více možná překvapí, že strany (podobně jako za Rakousko-Uherska) postrádaly