C 05 - Politický systém první republiky

Svých omezených pravomocí Masaryk beze zbytku využíval. Například při vědomí svého práva jmenovat ministry se snažil na významné posty prosazovat „své“ kandidáty, aniž by příliš zohledňoval výsledky voleb a aktuální rozložení politických sil v parlamentu. Prezident Masaryk byl silnou a sebevědomou osobností, a proto pochopitelně odmítal být pouhou loutkou a reprezentativní figurou. Nepřekvapí tedy, že se mnohdy dostával do střetu s jednotlivými ministry a jejich postoji. Protože podle ústavy z roku 1920 za veškeré veřejné projevy prezidenta nesla odpovědnost vláda (což bylo dáno snahou tvůrců ústavy Masaryka alespoň trochu korigovat), řešil Masaryk rozpory v názorech po svém – neshodoval-li se s oficiální politikou vlády, vyhlásil své vyjádření za soukromý názor. Víme i o psaní četných novinových článků, které sice podepisoval šifrou, ovšem čtenář nezůstával na pochybách, kdo je autorem řádků, které má zrovna před očima.

Ústava, jak bylo naznačeno, nedávala prezidentovi pravomocí příliš mnoho. Ovšem jak správně odhadl Ferdinand Peroutka, „váha jeho postavení bude vždy záviset na jeho osobních kvalitách.“ A Masaryk, jako první prezident, měl postavení téměř neotřesitelné. Byl uznáván jako bezmezná autorita, což je dodnes znát ve vzpomínkách těch, kdo jej zažili. Jeho nástupce Edvard Beneš

už tak respektovanou postavou nebyl. Samotné Benešovo nástupnictví ostatně nebylo jednoznačnou záležitostí, jak by se s odstupem let mohlo zdát. Na prezidentský post si brousil zuby národní demokrat Kramář, agrárníci by tam jistě rádi viděli svého Švehlu, který ovšem dával jasně najevo, že o tuto funkci nestojí – svého času dokonce slovy dost nevybíravými. Pro Masaryka byl ale logickým a z mnoha důvodů jediným možným nástupcem Beneš – při tvorbě ústavy se však ukázalo, že Edvard Beneš je poněkud mladý. A tak se přistoupilo k jednoduchému kroku – do ústavy se napsalo, že prezident musí být starší pětatřiceti let. To je na první pohled přece jenom nestandardní řešení, zvlášť když si uvědomíme, že pro pasivní volební právo do Senátu stanovila tato ústava hranici pětačtyřiceti let. Chtěli tím zákonodárci snad říci, že senátor musí být vyzrálejší než prezident? A že prezidentovi k obstojnému vykonávání úřadu postačí méně zkušeností než senátorovi? Nikoliv. Zákonodárci jen vyšli vstříc přání Masaryka a do ústavy zanesli něco, co snad mělo být využitelné pouze v jednom konkrétním případě – při brzké prezidentské kandidatuře Edvarda Beneše. Ta na sebe ale nakonec stejně nechala čekat – Masaryk totiž využil svého práva kandidovat na prezidenta více než dvakrát (tolikrát by totiž mohl kandidovat každý jiný, na prvního prezidenta se však toto ustanovení nevztahovalo) a Hrad opustil teprve na konci roku 1935.