C 05 - Politický systém první republiky

jakékoliv právní zakotvení. Paradoxní je, že politické strany byly v zákoně výslovně zmíněny teprve v roce 1933 – tehdy se ovšem řešilo rozpouštění politických stran, které byly nebezpečím pro republiku a demokracii.

Politická scéna První republiky byla silně rozdrobena, protože se brzy vytratil motiv, který všechny spojoval – totiž motiv budování státu. Stranictví První republiky bylo vypěstováno do obrovských extrémů. V letech 1918 - 1938 existovalo na šedesát politických stran, které ve volbách usilovaly o moc. Vzhledem k tomu, že neexistovala omezovací klauzule pro vstup do Poslanecké sněmovny, seděli v poslaneckých lavicích i zástupci menších politických stran. Právě roztříštěnost politického spektra s sebou nesla nutnost vytváření tu více, tu méně stabilních koaličních vlád. Od roku 1929 v Československu (s různými obměnami) fungovala široká koalice. Koaliční strany neměly potřebu (a mnohdy vlastně ani možnost) odejít na čas do opozice a načerpat v ní sílu. A tím pádem neměly ani zapotřebí revidovat svůj politický program. Naopak opozice mohla svůj program gradovat, protože neexistoval reálný předpoklad, že se za demokratických podmínek dostane k moci a bude nucena svým voličům realizaci programu předvést v praxi – šlo totiž nejen o opozici protivládní, ale vlastně o opozici protirežimní. Tyto okolnosti přinesly znehybnění prvorepublikového politického spektra.

Politické strany, jak již bylo řečeno, nebyly v právním systému nijak zakotveny. A byť jen náznak ústavnosti postrádal politický orgán ze stran složený – tzv. Pětka. Pětka formovala praktickou politiku země, předjednávala politická rozhodnutí, která ministři a poslanci jejích stran poslušně schvalovali. Někteří autoři Pětku s poukazem na její ústavní nezakotvenost označují za předobraz Národní fronty a upozorňují na obcházení standardních demokratických procedur. Pětka byla trnem v oku Masarykovi i Benešovi. Možná proto, že jí dominoval silný a vlivný agrárník Antonín Švehla. Po listopadových volbách roku 1925 ztratila původní pětice stran většinu a byly vytvářeny podobné orgány, známé jako Šestka, Osma, apod.

Jak jsme viděli, postavení politických stran bylo za První republiky velmi silné. A jaké bylo postavení prezidenta? Bezprostředně po vzniku Československa byla narychlo přijata prozatímní ústava, která dávala hlavě

státu víceméně formální pravomoci. Prezident podle této ústavy mohl zastupovat stát navenek, sjednávat mír či vypovídat válku, přijímat a jmenovat velvyslance. O moc víc pravomocí mu zákonodárci „ve spěchu“ neudělili. Masarykovi se to pochopitelně nelíbilo, sám prosazoval americký model fungování výkonné moci. To se mu nepodařilo, ale během několika málo měsíců si na poslancích vymohl rozšíření svých pravomocí nejprve v prozatímní ústavě, poté v Ústavní listině RČS z roku 1920. Prezidentovi bylo uděleno právo jmenovat a odvolávat ministry, mohl se účastnit jednání vlády, atd. V Československu byl zaveden parlamentní systém a prezident byl volen Národním shromážděním. Chyběl mu tedy silný mandát, který by získal v případě přímé volby. Bylo by ovšem chybou se domnívat, že se Masaryk nechal ústavou příliš omezovat. Naopak, denně sahal k mimoparlamentní praxi – ministrům (jistě netřeba zdůrazňovat, že k jejich velké nelibosti) například psával dopisy, v nichž jim „doporučoval“, jak mají spravovat svůj úřad. Odtud je už jen krůček k vysvětlení toho, proč Masaryk tolik preferoval (tentokrát k nelibosti snad všech stranických předáků) úřednické vlády.