A 06 - Migrace ve 20. stol

Typ vládní politiky vůči imigrantům je samozřejmě klíčový. Vládní imigrační politika může být na základě toho, jaké cíle sleduje, rozdělena do tří modelových typů:

1) Diskriminační model – ten předpokládá návrat cizinců po nějakém čase nazpět do jejich země původu. Imigrantům je povoleno pracovat, ale nemohou získat občanství a tím i občanská práva, nejsou součásti systému sociálního zabezpečení.

2) Asimilační model – předpokládá pokud možno co nejrychlejší splynutí imigranta s novou společnosti. Daní za to ale je plné přijetí kulturních norem nové země (jazyka, zvyků, obyčejů a sociálních standardů).

3) Multikulturní model – předpokládá, že imigranti získají plná práva [a co povinnosti?] majoritní společnosti, ale přitom si ponechají své specifické kulturní rysy, které budou předávat i dalším generacím.

V čisté podobě ovšem tuto vládní imigrační politiku není možné nalézt v žádné zemi, typické pro imigrační politiku je směsice různých prvků. Tyto politiky mají navíc tendenci se vyvíjet, takže v různých obdobích mohou akcentovat jen některé prvky a jiné potlačovat.

V posledních letech do provádění konkrétní imigrační politiky výrazně zasahují debaty, které jsou živeny průvodními efekty globalizace, a to především transnacionalismem vyplývající z volného pohybu zboží, kapitálu a osob a pak také tzv. postnacionální teorie občanství v rámci debaty o mezinárodních lidských právech. Tyto teorie nabádají, že lidská práva a identity je třeba oddělit od národnosti a státní příslušnosti, neboť člověk má mít nárok na univerzitní práva jako osobnost a ne pouze jako občan nějakého státu. Vychází se z logiky globalizace a z vytváření tzv. transnacionálních společenství. Jelikož dříve nerozlučná dvojice národa (jenž je definován v termínech „někam patřit“, „někam náležet“) a státu (definováno v termínech teritoria) se od sebe nyní stále více a více rozlučují, pak výrazy „náležet k nějakému národu“ a „národní identita“ se stále více vzdalují svým historickým kotevním lanům.

Podle některých badatelů jsou lidská práva třetím mohutným faktorem, vedle faktoru ekonomického a faktoru sociálního, který podporuje mezinárodní migraci.

Na zdárný průběh koexistence migrantů s majoritní společností má v současné době nepříznivý vliv jeden z výrazných rysů postindustriální společnosti, a to důraz, který je kladen na vzdělání a lidský kapitál. V době industriální společnosti byli migranti s nízkou kvalifikací schopni nalézt práci v tradičních industriálních podnicích, neboť pásová výroba jich dokázala absorbovat poměrně mnoho. Děti těchto imigrantů obvykle získaly v nové zemi vyšší vzdělání než jejich rodiče a nalezly práci v zaměstnáních vyžadující vyšší kvalifikaci. Tento tradiční model asimilace ovšem v postindustriálních společnostech již nefunguje – nekvalifikovaní imigranti nenacházejí práci a jsou tak lapeni do pasti chudoby, což obojí – chudoba a jejich etnická příslušnost – vede k jejich diskriminaci. Jejich děti nezískají v nové společnosti potřebné vzdělání a chudoba a diskriminace se reprodukují. Příliv imigrantů (jak legálních, tak ilegálních) ovšem neustává, neboť podmínky v domovské zemi jsou mnohem horší než i špatné podmínky v zemi hostitelské, navíc imigrantské sociální sítě pomáhají nové příchozím se nějakým způsobem v zemi uchytit. vznikají tak etnické enklávy, ghetta, které jsou majoritní společností ostrakizovány a stigmatizovány, což dál posiluje etnickou identitu, která často ústí do vzniku etnických gangů a deviantního chování. Pro velkou část dětí z rodin imigrantů tak referenčním rámcem, který je, jak známo, v době socializace nesmírně důležitý, není kultura majoritní společnosti, nebo´t s ní téměř nepřicházejí do styku, nýbrž kultura a sociální struktury etnických minorit.