A 06 - Migrace ve 20. stol

Praktická realizace dlouhodobé migrace v dostatečných vysokých počtech migrantů by měla vedle demografických výhod dalekosáhlé následky z hlediska strukturálního složení domácího obyvatelstva – etnické, rasové, náboženské parametry společnosti by se takovým způsobem proměnily, že by to mohlo vést k proměně sociální identity, což by s sebou mohlo přinášet také dalekosáhlé efekty politické a sociální.

Jen tak na okraj: Někteří vědci nesouhlasí s tím, že by migrace celkově vyřešila demografické problémy Evropy (a pokud by měla, tak by se z dnešních majoritních společností staly minority). Např. by nezabránila stárnutí populace, ale pomohla by třeba zastavit pokles počtu pracujících a tím i plátců daní, čímž by se mohlo vyhnout kolapsu zdravotního a penzijního systému.

Sociologické aspekty migrace

Mohutný tok imigrantů do země, ať jsou jeho příčiny jakékoliv, je obvykle nelibě nesen populací hostitelské země. Proměna etnické struktury obyvatelstva a proces integrace imigrantů do společnosti je výrazným doprovodným jevem každé migrace, mnohdy nelehkým a bolestným pro obě strany. V této souvislosti je ovšem třeba si připomenout ne tak dávnou historii. Na přelomu 19. a 20. století byli imigranti přicházející do USA z Evropy – Italové, Poláci, Židé – považováni nejen za méněcenné bytosti, ale dokonce za bytosti, které mohou ohrozit americký genový bazén, což mělo vést k mongoloizaci rasy. Tato percepce postupem času nejen vymizela, ale naopak z tohoto „mizerného odpadu“ postupně stali „Evropané“ chápaní jako tradiční zdroj amerického národa.

V první třetině 20. století přinesla americká sociologie, čerpající podněty z migrační vlny do USA v 19. a 20. století, nepřehlédnutelný vliv do oblasti výzkumu imigrace a začleňování imigrantů do americké společnosti; zásadní postavení si zde vydobyla chicagská sociologická škola. Koncept asimilace se stal v USA dominantním sociologickým paradigmatem až do konce 60. let 20. století, kdy byl nahrazen jinými modely integrace. Optimistická teorie asimilace totiž nebyla schopna vysvětlit, jak to, že imigranti se postupně neposouvali na horní příčky americké zaměstnanecké hierarchie, jak to, že neztráceli postupně svou kulturní odlišnost, aby ji nakonec zcela rozpustili v dominantní kultuře, jak to, že přetrvávala rasová nerovnost a proč došlo ke vzkříšení etnicity a rasy na konci 60. let. Tyto nové modely procesu integrace imigrantů především odmítli jako naivní představu, že přetavený americký národ je amorfní homogenní houba, která je schopna v sobě absorbovat etnické rozdíly,a naopak se snažily ukázat, že tato houba je strukturovaná a její struktura je náchylná k proměnám. Koncept „tavícího kotle“ byl nahrazen svým opakem, a to konceptem „salátové mísy“, který operuje s přesvědčením, že pro společnost je nejlepší, když vedle sebe koexistují a kooperují „neroztavené“ subkultury. Podle tohoto modelu by pak společnost měla podporovat své etnické skupiny v tom, aby si podržely své specifické kulturní charakteristiky.