A 08 - Kultura jako prostředek reflexe

„Jazz jazzového věku“, tzn. druh kombinace americké černošské, taneční, synkopované hudby a instrumentace, která byla nekonvenční, téměř bez výjimky vyvolal mezi avantgardou univerzálně kladnou odezvu – jako manifest kulturní revoluce. R. 1933 navštívil Londýn Duke Ellington. Jazz však rozvíjela jen malá menšina.

Ať už byly místní varianty moderny jakékoli, stala se mezi válkami odznakem těch, kdo chtěli dokazovat, že jsou kulturně na výši doby. Bylo nemyslitelné, aby člověk znalecky nemluvil o některých uznávaných jménech (např. T.S. Eliot, Ezra Pound, J. Joyce, D.H. Lawrence). Moderna se začala dostávat do každodenního života prostřednictvím reklamy, průmyslovým designem, komerční grafikou, tiskem a předměty denní potřeby (např. trubková židle (1925 – 1929) Marcela Breuera). Během 20 let se stala jeho součástí. Aerodynamické tvary, které na zač. 30. let ovládly americký design jak užitkových, tak neužitkových výrobků, odrážely italský futurismus. Díky stylu Art Deco (odvozenému z pařížské uměleckoprůmyslové výstavy v r. 1925) zdomácněly modernistické hranaté tvary a abstrakce. Ve 30. letech nastala moderní paperbacková revoluce (Penguin Books) avantg. typografie Jana Tschicholda (1902 – 1974). Přímý útok moderny přišel ale až po 2.sv.v., ačkoli její autoři tvořili už nyní (architekti Gropius, Le Corbusier, Mies van der Rohe, Frank Lloyd Wright adal.)

Bauhaus – umění a design Výmaru a později Dessau ve stř. Německu (1919 – 1933); byl rozprášen, když se Hitler dostal k moci. Udal tón architektuře i užitému umění. Patří sem Waler Gropius, Mies van der Rohe; Lyonel Feininger, Paul Klee a Vasilij Kandijskij; Malevič, El Lisickij, Moholy-Nagy atd. Jeho vliv se opíral od r. 1921 o vědomý odklon od tradice uměleckého řemesla a krásných umění k designu předmětů každodenní potřeby a průmyslové výroby: karoserie aut (Gropius), sedadla v letadle, inzertní grafika (El Lisickuj), a design jedno- a dvoumilionových bankovek v době německé hyperinflace r. 1923. Politicky byl ale považován za podvratný. Avantgarda obecně tíhla z politického hlediska doleva. Rozšířil se do Británie a dále do USA.

Umělci moderny byli meziválečnou politickou reprezentací odmítnuti. Nové autoritářské režimy (P i L) dávali přednost starobylým monumentálním budovám (s výjimkou Itálie), klasice a ideologické přijatelnosti v literatuře. Hitler byl „frustrovaným umělcem“, který posléze nalezl schopného mladého architekta, který uskutečnil jeho gigantické koncepce – Alberta Speera.

Středoevropské avantgardní umění zřídka vyslovovalo naději, i když jeho politicky revoluční členové byli svým ideologickým přesvědčením odsouzeni k optimistické vizi budoucnosti. Většina jeho nejpůsobivějších děl se datuje do doby před Hilterovým a Stalinovým vítězstvím; vyvěraly z apokalypsy a tragédie: opera Albana Berga Vojcek (1925) a Vzestup a pád města Mahagonny (1930), Brechtova a Eislerova opera Opatření (1930), povídky Isaaka Babela Rudá jízda (1926), Ejzenštejnův Křižník Potěmkin (1925) nebo román Alfreda Doeblina Berlin-Alexanderplatz (1929). Pokud jde o kolaps habsburské říše, ten podnítil mimořádnou explozi literatury sahající od Posledních dnů lidstva (1922) Karla Krause přes ambivalentního Dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška (1921) a melancholický žalozpěv Radeckého pochodu Josepha Rotha (1932) až po nekonečnou sebereflexi Roberta Musila Muž bez vlastností (1930). Žádné politické události ve 20. století neměly tak srovnatelně hluboký vliv na tvůrčí představivost (jen snad irská revoluce a občanská válka 1916 – 1922 a mexická revoluce). Konec pořádku nalezl výraz v díle básníka Rainera Marii Rilke (1875 – 1926) Duinské elegie (1911 – 1922). Ještě absolutnější pocit nepochopitelnosti lidského předurčení vyjádřil jiný německy píšící pražský autor – Franz Kafka.