A 08 - Kultura jako prostředek reflexe

Umění se začalo stávat dobrou investicí, ceny impresionistů a postimpresionistů se v letech 1975 – 1989 znásobily třiadvacetkrát. Hluboký vliv na rozvoj umění měla jeho integrace do akademického života, do vysokoškolských institucí. Rozhodujícím momentem ve vývoji kultury 20. století byl vznik populárního zábavního průmyslu, který se přizpůsobil požadavkům masového trhu a vyhnal tradiční formy velkého umění do elitních ghett, jejichž obyvateli se od poloviny století stávali lidé s vyšším vzděláním. Divadelní a operní publikum, čtenáři klasické literatury, návštěvníci muzeí a obrazáren – tyto skupiny tvořili lidé s minimálně středoškolským vzděláním (krom socialistických zemí). Populární kultura každé urbanizované země 20. století byla založena na masovém zábavním průmyslu: filmu, rozhlase, televizi, popmusic. Elity se na ní sice podílely již od triumfu rockové hudby a intelektuálové jí dali intelektuální nádech, jinak se ale segregace stávala stále úplnější. Koncentrace intelektuálů na univerzitách vyústila v splývání profese básníka a učitele. Díky tomu vznikl nový žánr – a sice romány z univerzitního prostředí („campus novels“). Začaly také ve velké míře vznikat komentáře ke klasickým dílům a interpretace se stala novou „činností“ umělců.

V 2. pol. století došlo k úpadku některých charakteristických žánrů předchozí doby – zejm. sochařství, ale i malířství. V klasické hudbě byl tento nedostatek skryt nárůstem reprodukce hudby již zemřelých autorů. Např. Američané (Leonard Bernstein, 1918 – 1990) dávali přednost méně formálnímu žánru muzikálů (West Side Story). Tradiční formy 19. století opouštěl i román. Úspěchy zaznamenává mimo tradiční centra. Např. romány Latinské Ameriky (Kolumbie – Gabriel García Márquez: Sto roků samoty) nebo židovské romány.

Umělecké talenty upustily od starých forem, protože se nabízely formy nové, atraktivnější i výhodnější. Klasiku nahradila filmová hudba; malby a kresby zase kamera; romány na pokračování televizní seriály; romány a dramata vytlačil film. Klasickou velkou kulturu ještě významněji oslaboval faktor masové spotřeby a technický triumf. Obrazy masové spotřeby a zábavy se staly idoly společnosti: hvězdy a plechovky. Nepřekvapuje, že v 50. letech abdikovala v samém centru konzumní demokracie malířská škola před tvůrci obrazů mnohem mocnějších než staromódní umění. „Pop art“ (Warhol, Lichtenstein, Rauschenberg, Oldenburg) reprodukoval, přesně a nekompromisně, vizuální nádheru americké reklamy: plechovky, prapory, láhve od coca-coly, Marilyn Monroe.

Tato nová móda ukazovala na uspokojování duchovních stejně jako materiálních požadavků spotřebitelů. Této skutečnosti si byly již dlouho vědomy reklamní agentury, které své kampaně nezaměřily na prodej „steaků, ale na jejich smažení“, neprodávaly mýdlo, ale sen o kráse, nenabízely polévku v plechovce, ale rodinné štěstí. Ukázalo se, že právě tato činnost má tvořivou dimenzi a kreativitu (např. výstřednost v designech automobilů v 50. letech v Detroitu). Důležité se stalo to, co přiláká více lidí.