A 08 - Kultura jako prostředek reflexe

A8) Kultura jako prostředek reflexe bouřlivého 20. století

Umění 1914 – 1945 (Hobsbawm, Eric: Věk extrémů. Krátké 20. století. Praha 1998, s. 187 – 208)

Umělci obecně dokáží předvídat dopředu povahu věcí příštích. To má význam pro porozumění vlivu doby na svět vysoké kultury, elitního umění a především avantgardy, neboť je obecně přijímáno, že tato umění anticipovala skutečný rozpad liberální společnosti o několik let dříve. V r. 1914 skutečně všechno ozn. jako „modernismus“ už existovalo – kubismus, expresionismus, futurismus, čistá abstrakce v malířství, funkcionalismus a ústup od ornamentu v architektuře, opuštění tonality v hudbě, rozchod s tradicí v literatuře.

Většina „modernistů“ již byla v r. 1914 známá (Matisse a Picasso; Schoenberg a Stravinskij; Gropius a Mies van der Rohe; Proust, James Joyce, Thomas Mann a Franz Kafka; Yeat, Ezra Pound, Alexander Blok a Anna Achmatonová). Po válce se objevují noví autoři, nicméně je tu převaha starší generace (Isaak Babel, Le Corbusier, Ernest Hemingway, Bertold Brecht, García Lorca a Hanns Eisler; Kutr Weill, Jean-Paul Sartre a Wystan Hugh Auden).

Jedinými dvěma formálními inovacemi po r. 1914 ve světě etablované avantgardy byly pouze dadaismus, který splynul se surrealismem, a sovětský konstruktivismus na východě. Konstruktivismus jako výlet do skeletálních, tříprostorových a pokud možno pohyblivých konstrukcí, byl brzy absorvován hlavním proudem architektury a průmyslového designu, hlavně v Bauhausu. Jeho nejambicióznější produkty jako Tatlinova rotující skloněná věž na počest Komunistické internacionály, nebyly nikdy postaveny, jiné prožily prchavý život dekorace sovětského veřejného rituálu. Pouze tak rozšířil repertoár architektonické moderny.

Dadaismus spatřil světlo světa v prostředí smíšené skupiny exulantů v Curychu r. 1916 jako bolestný, ale ironicky nihilistický protest proti světové válce a společnosti, která ji zplodila – včetně jejího umění, neměl žádné formální rysy (jen prvky z kubismu a futurismu – zejm. koláže aj.). V zásadě vše, co mohlo šokovat konvenční buržoazní milovníky umění, bylo pro dada akceptovatelné. Jeho jednotícím principem byl skandál. Tak výstava veřejného záchodku Marcela Duchampa jako „konfekčního umění“ (1887 – 1968) v New Yorku r. 1917 byla zcela v duchu dada.

Surrealismus s centrem ve Francii už byl více než jen negativním protestem. Zatímco dada skončilo v raných 20. letech spolu s érou války a revoluce, která jej zrodila, surrealismus z něj vyrostl jako „obhajoba obrody imaginace, založené na nevědomí objevením psychoanalýzy spolu s novým důrazem na magické, náhodné, iracionalitu, symboly a sny“. Surrealismus neměl zájem o formální inovaci jako takovou – bylo mu jedno, zda se nevědomí vyjádří v náhodném proudu slov („automatické psaní“) nebo v puntičkářském, akademickém stylu 19. století, s nimiž Salvator Dalí (1904 – 1989) maloval své zamlžené hodinky v pouštní krajině. Šlo o to rozpoznat schopnost spontánní imaginace neomezené systémy racionální kontroly, produkovat souvislé z nesouvislého, zjevně nutně logické ze zdánlivě nelogického nebo dokonce nemožného. R. 1936 se v Londýně konala Mezinárodní surrealistická výstava. Surrealismus se ukázal jako mimořádně vlivný směr. Ve Francii ovlivnil básníky prvního řádu (Eluard, Aragon), ve Španělsku (García Lorca), ve východní Evropě a Latinské Americe (César Vallejo v Peru, Pablo Neruda v Chile) a něco z něj stále ještě zní v pozdějším „magicky realistickém“ psaní na tomto kontinentu (G.G. Marquez). Z malířů – Max Ernst, René Magritto, Joan Miróa a Salvator Dalí. Dokázal ovlivnit i ústřední umění 20. století – film. Film je surrealismu zavázán nejen za Luise Buñuela (1900 – 1983), ale také za ústředního scénáristu francouzského filmu Jacquese Préverta (1900 – 1977), zatímco fotožurnalismus je nu zavázán za Henri Cartier-Bressona.