A 08 - Kultura jako prostředek reflexe

Svět „velkého umění“ – Po r. 1950 je patrný geografický posun umění z tradičních (evropských) center elitní kultury (→ New York; latinsko-američtí autoři literatury; japonští režiséři – Akiro Kurosawa (nar. 1910) aj.; odraz v Nobelových cenách) a obrovský nárůst finančních prostředků věnovaných jeho podpoře.

Architektura – „Mezinárodní styl“ postavil největší památníky v USA, dále se zde vyvíjel prostřednictvím americké sítě hotelů. Jeho charakteristickou verzi lze snadno rozeznat podle centrální lodi nebo skleníku, obvykle se stromy, rostlinami a fontánami; a s prosklenými výtahy. Moderní architektura vytvořila na mnoha místech skvělé pomníky: Le Corbusier (1887 – 1965) vybudoval celé hlavní město jednoho indického státu a Oscar Niemeyer (nar. 1907) postavil jiné v Brazílii (Brasilia).

Pokud umění záviselo na veřejné podpoře, tzn. centrální vládě a patronaci, standardní diktátorská obliba pompézní monumentality omezovala umělcovu volbu stejně jako důraz na optimistickou a sentimentální mytologii známou pod názvem „socialistický realismus“. SSSR zůstával kulturně neplodný, výjimku tvořila pouze poezie, která si udržela svou kontinuitu. V komunistické Číně vládla až do konce 70. let bezohledná represe, kterou vzácné momenty uvolnění („ať kvete sto květů“) jenom zesilovaly, neboť sloužily jen k identifikaci obětí dalších čistek. Režim Mao Ce-tunga vyvrcholil v „kulturní revoluci“ let 1966 – 1976, jež byla tažením proti kultuře, vzdělání a inteligenci. Revoluce na deset let prakticky zastavila středoškolské a univerzitní vzdělávání, zastavila studium a provozování (západní) klasické i jiné hudby; bylo-li to nezbytné, sáhla i k ničení nástrojů a redukovala národní repertoár filmu a divadla na šest donekonečna opakovaných politicky vhodných kusů. Kultura zde tak byla silně tlumena.

Na druhé straně se však dařilo tvorbě v komunistických režimech východní Evropy v období destalinizace, když ortodoxie poněkud polevila. Filmový průmysl v Polsku, Československu a Maďarsku prožíval od 50. let nebývalý rozkvět. V této době se dařilo i literární tvorbě (mj. knihy „do šuplíků“, pro úzký okruh přátel atd.). Na západ se díla dostávala pomocí disentu a emigrace. Tito umělci měli pocit, že je jejich publikum potřebuje. Protože neexistovala skutečná politika a svobodný tisk, byli umělci jediní, kteří vyjadřovali myšlenky a pocity svého lidu nebo alespoň jeho vzdělané části (podobné postavení měli např. i umělci v Jižní Africe v době apartheidu; v J Americe nebo v Turecku). Většina umělců se dříve nebo později postavila ve větší nebo menší míře na stranu opozice, zároveň však dosti často zavrhla jedinou alternativu, jež se jim nabízela (ať již přes hranice západního Německa nebo vysíláním Svobodné Evropy) ve světě binárních protikladů. V socialistickém světě umělci paradoxně často patřili k významným a nejbohatším občanům a dostalo se jim i svobody cestovat do zahraničí. V některých zemích (hl. třetího světa) měli dokonce přístup k veřejným funkcím (diplomatické úřady, ministerstva) 3.