A 08 - Kultura jako prostředek reflexe

V západní Evropě nebyl pocit tragédie a nevyhnutelné zkázy tak živý. Hlavní ozvěny 1.sv.v. zde představuje kniha Ericha Marii Remarqua Na západní frontě klid (1929; film v Hollywoodu 1930). Z britských autorů: E. Waugh (1903 – 1966), W.H. Auden (1907 – 1973); franc. F. Célin.

Bylo stále zřejmější, že 20. století je stoletím prostého lidu a vévodilo mu umění produkované jím a pro něj. A dva vzájemně propojené nástroje učinily svět obyčejného člověka viditelnějším než kdykoliv předtím a schopným jej dokumentovat – reportáž a fotoaparát. Mnoho spisovatelů bylo i novináři nebo zapisovateli (E. Hemingway, T. Dreiser, Sinclair Lewis). „Reportáž“, termín, který se ve franc. slovnících objevuje poprvé r. 1929, se stala přijímaným žánrem sociálně kritické literatury a vizuální prezentace ve 20. letech, vesměs pod vlivem ruské revoluční avantgardy. Český komunistický novinář Egon Erwin Kisch, který se proslavil jako „zuřivý reportér“ (Der rasende Reporter, 1925, byl titul první série jeho reportáží), patrně domestikoval tento termín ve střední Evropě. Hlavně prostřednictví biografu se rozšířila v západní avantgardě. Ve 30. letech se na Z objevil „obrázkový magazín“ povýšením z filmového týdeníku (Life v USA, Picture Post ve VB, Vu ve Francii). Obecně se tato doba stala dobou širokoúhlého plátna – lidé si biograf oblíbili.

V knižní podobě zaznamenává boom detektivní žánr, původně z Británie (sir Arthur Conan Doyle – Sherlock Holmes). Jeho průkopnicí se stala Agatha Christie (1890 – 1976). Kořeny tu už má i thriller, který se rozvíjí hlavně v 2.pol. 20. století.

Je vcelku jasné, že umění 20. století bylo silně ovlivňováno novou technikou a jejími možnostmi. O filmu a fotoaparátu již byla řeč. Pro hudbu bylo zase velmi významné rozšíření rádia2 a gramofon. Zjevný je také masový vliv americké kultury.

Avantgarda umírá – umění po roce 1950 (s. 512 – 534)

Umění přestává být „izolováno“ od dobového kontextu, hranice mezi tím, co lze a nelze klasifikovat jako „uměleckou tvorbu“ se stává stále nejasnější a někde dokonce mizí úplně. Vlivná škola literární kritiky z konce 19. století považuje za nemožné (a nedemokratické) rozhodovat o tom, zda je Shakespearův Macbeth lepší nebo horší než Batman.

Technika revolucionalizovala umění tím, že ho učinila všudypřítomným (rozhlas, transistor, gramofon, magnetofonové kazety, televize, počítače). Změnila také způsob jeho vnímání – někdo, kdo byl vychován ve věku elektronicky a mechanicky vysílané hudby, která je standardním zvukem při poslechu živé a nahrané popové muziky, kdy každé dítě může zastavit obraz i zvuk a opakovat si je způsobem, jenž byl dříve možný jen u psaného textu, a ve věku, kdy se divadelní iluze nemůže rovnat tomu, co technika předvádí např. v televizních reklamách, které vtěsnají dramatický příběh do třiceti vteřin, není takto vychovaný člověk schopen znovu zachytit jednoduchou linearitu nebo sled vjemů ze dnů, kdy mu ještě vyspělá technika neumožňovala pohybovat se v několika vteřinách všemi dostupnými kanály. Technika umění transformovala.