A 08 - Kultura jako prostředek reflexe

Avantgardní revoluce se rozšířila v krásných uměních, stala se součástí každodenního života a byla zpolitizovaná. Přesto zůstala izolovaná od masových hnutí. Tím, že se avantgarda stala centrem etablovaného umění, nahradila umění klasické a módní a stala se zkouškou vážného zájmu o kulturní záležitosti.

Mezinárodní operní repertoár zůstal v podstatě takový, jaký byl se věků říší, se skladateli narozenými na poč. 60. let 19. stol. (Richard Strauss, Mascagni) nebo dokonce dříve (Pucini, Janáček), mimo hranice moderny. Naopak balet byl transformován ve vědomě avantgardní médium velkým ruským impresáriem Sergejem Ďagilevem (1872 – 1929). Po jeho pařížském představení Parade1 se výprava od takových osobností, jako byli kubisté Georges Braque (1882 – 1963) a Juan Gris (1887 – 1927), hudba napsaná Stravinským, de Fallou, Milhaudem a Poulencem, stala přímo „povinnou“, přičemž jak styl tance, tak choreografie byly vždy modernizovány. Zatímco před válkou mělo publikum pro tato představení jen výsměch, po válce začal být tento typ umění obecně přijímán.

Umění se v této době roztříštilo do mnoha menších směrů a proudů v různých zemích, která se stala vzájemně neznámá. Byla pouze dvě avantgardní umění, o kterých bylo jisté, že je všichni praporečníci uměleckého novotářství ve všech významných zemích budou zaručeně obdivovat, a obě přišla spíše z nového světa než ze starého – film a jazz. Film zaznamenal po válce velký zájem (Charlie Chaplin). Zejm. ve Výmarském Německu a Sovětském Rusku opanovali avantgardní umělci produkci. Kánon „uměleckého filmu“ se skládal z tak avantg. filmů jako byl Křižník Potěmkin Sergeje Ejzenštejna (1898 – 1948) z r. 1925, který byl obecně považován za mistrovské dílo pro všechny časy. Od pol. 30. let intelektuálové dávali přednost populistické francouzské kinematografii René Claira, Jeana Renoira, Marcela Carného, Préverta a Aurika. Jak intelektuální kritikové rádi zdůrazňovali, bylo to méně zábavné, ačkoli umělecky rozhodně na vyšší úrovni než většina toho, co stamiliony lidí sledovaly každý týden ve stále gigantičtějších a luxusnějších kino-palácích, zejm. hollywoodské produkce. „Showmani“ z Hollywoodu si ale rychle uvědomili přínos avantgardy pro zisk. Šéf Universal Studios Carl Lemmle vozil z každoročních návštěv rodného Německa poslední nápady a jejich tvůrce s tím výsledkem, že charakteristické produkty jeho studií – horory (Frankenstein, Drákula) – byly někdy přesnými kopiemi expresionistických modelů. Příliv středoevropských režisérů (Lang, Lubitsch, Wilder) měl výrazný vliv na samotný Hollywood, nemluvě o technicích (Carl Freund, Eugen Schufftan). V produkci filmů Hollywoodu (r. 1937 jich vyrobil 567) mohlo konkurovat jen Japonsko. Poměrně velký počet produkovala i Indie (kol. 170).