C 02 - Češi a Slováci ve společném státě
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Na Slovensku vznikaly tzv. národní výbory, které začaly vyhánět ze Slovenska Čechy a Židy. Na Slovensku byl zaveden totalitní režim jedné strany. Exekutivním orgánem národních výborů na Slovensku se stala Hlinkova garda, jejíž chování vedlo k protičeským a protižidovským náladám. Češi byli označováni za hlavní viníky slovenských problémů a od požadovaného odchodu Čechů si mnozí Slováci slibovali získání míst ve vlastní správě. Protičeské akce (např. problém s tzv. Moravským Slovenskem – Slováckem, které chtěli Slováci připojit ke svému území) pochopitelně vyvolaly v českých zemích negativní reakci.
Německá propaganda hlásila neschopnost existence čs. státu. Berlín nabádal ľudáky k odtržení a současně vyzýval Prahu k zavedení pořádku na Slovensku (úmysl: vyvolat ozbrojený konflikt, ve kterém budou české země v roli agresora). Tento scénář se v podstatě realizoval. Praha se rozhodla k vojenskému zásahu. Na Slovensku bylo vyhlášeno stanné právo, Tiso byl odvolán z čela vlády a moc převzala armáda.
Na nátlak Německa byl na Slovenském sněmu v Bratislavě vyhlášen všemi přítomnými poslanci nezávislý a samostatný stát. Následujícího dne byly české země tzv. druhé republiky okupovány a příštího dne připojeny jako tzv. Protektorát Čechy a Morava přímo k Německu.
Osamostatnění Slovenska a vznik národního slovenského státu je možno vnímat dvojím pohledem:
1. Slováci se konstituovali za rovnoprávného člena evropských národů a zapojili se do duchovního a historického vývoje Evropy. První Slovenská republika symbolizovala ideu samostatnosti, nezávislosti a možnosti jednat sami za sebe.
2. I když Češi vykonali pro Slováky kus práce, aby jim pomohli překonat jejich civilizační zpoždění, sklidili od nich nevděk. Pro značnou část české společnosti bylo slovenské osamostatnění projevem zrady nebo jako rána nožem do zad.
Češi a Slováci v letech 2. světové války
Zatímco česká společnost musela přijmout protektorát jako formu brutální diktatury, situace slovenského obyvatelstva byla značně odlišná. I když patřila Slovenská republika pod Hitlerovu ochranu, navenek měla všechny znaky samostatného státu. Postupem času nastávalo u slovenského obyvatelstva rozčarování, které se znásobilo po vstupu Slovenska do války na straně Německa.
Snahou německých úřadů bylo oba národy od sebe oddělit systémem administrativních nařízení: např. zákaz vzájemného navštěvování, uzavření česko-slovenské hranice, zákaz dovozu českých časopisů na Slovensko apod. Řešení české otázky se stalo častým pojmem v ľudácké terminologii; pod tímto názvem se skrýval program vystěhování Čechů ze Slovenska. Masové vyhánění Čechů se však nekonalo, protože české úřady jako protiopatření připravovaly masové propouštění slovenských dělníků zaměstnaných na česko-slovenském pohraničí. Protičeské ohlasy se znovu objevily až po potlačení Slovenského národního povstání (SNP), které ľudácká propaganda vydávala za čecho-žido-bolševický puč.