C 02 - Češi a Slováci ve společném státě

Koncem 2. sv. v. silněji do popředí vyvstávala otázka znovuspojení českých zemí a Slovenska. Úsilím Benešovy exilové reprezentace byla jednoznačně obnova Československa; současně s tím vystupoval do popředí závažný problém státoprávního uspořádání – otázka postavení Slovenska v poválečné ČSR. V prosinci 1943 byla ustanovena Slovenská národní rada (SNR), která přijala tzv. Vánoční dohodu, v níž bylo deklarováno obnovení Československa.

Představy o uspořádání česko-slovenského vztahu:

1. Beneš, nár. socialisté, lidovci, soc. demokraté hájili čechoslovakismus a v podstatě neuznávali Slováky jako samostatný národ. Chtěli vybudovat pevný a jednotný národní stát. Věděli však, že navázat na předválečnou situaci nemohou (Problém jim dělalo i přijetí SNR a tak se ji snažili degradovat na úroveň moravského či slezského národ. výboru).

2. Komunisté uznávali slovenský národ a proklamovali uspořádání vztahu Čechů a Slováků na zásadě rovný s rovným (vize autonomie Slovenska či federaci autonomních republik).

3. SNR prosazovala obnovu Československa jako státu s rovnoprávním postaveních českého a slovenského národa (federace).

Konkrétní podoba poválečného česko-slovenského vztahu se formulovala na moskevských jednání (březen 1945) – došli ke kompromisu: vládní program přijal zásadu principu rovný s rovným, ale neprošel návrh federace. Slovensko představovalo samostatné celní území, zákonodárnou a výkonnou moc vykonávala SNR, měna – koruna slovenská.

Od května 1945 do listopadu 1989

Již tři týdny po obnovení ČSR byla přijata tzv. první pražská dohoda, která vymezovala záležitosti společné (zásadní otázky hospodářské, sociální, kulturní atd.) a v ostatních věcech potvrdila postavení SNR. České vládě se však nelíbilo množství pravomocí, které SNR získala a tedy sepsala tzv. druhou pražskou dohodu, kde přenesla část práv SNR na prezidenta, čímž rozšířila jeho pravomoc na Slovensku. V celostátním měřítku vyhrála volby v roce 1946 KSČ a donutila Demokratickou stranu k sepsání tzv. třetí pražské dohody, která měla neutralizovat její vliv ve slov. národních orgánech. Dohoda omezovala zákonodárnou pravomoc a suverenitu SNR, její vládu kontrolovala pražská vláda, která mohla zastavit nařízení SNR. Byla to absurdní situace, kdy zákonodárný orgán ve své činnosti nepodléhal celostátnímu zákonodárnému orgánu (Národnímu shromáždění), nýbrž pouhému výkonnému orgánu (vládě). Slovenské orgány byly degradovány na bezmocné a nesamostatné instituce, téměř zcela podřízené vládě. Princip rovný s rovným byl tak likvidován. Dohoda představovala triumf českého nacionalismu a oživení čechoslovakismu.

Od únorového převratu měla veškerou moc ve svých rukou komunistická strana. Státoprávní otázky zcela podléhali stalinskému modelu centralizované moci. V tzv. socialistické ústavě z roku 1960 byla SNR degradována na úroveň kulturně osvětové instituce. Šlo o naplnění základní směrnice „politiky strany“ – vše centralizovat, soustředit řízení ekonomiky a veškerého společenského života do jednoho centra – Prahy (odtud vznikl dojem, že jsou Slováci utlačováni Čechy, i když ve skutečnosti byly oba národy stejnou měrou pod tíhou tehdejšího totalitního politického systému).