C 14 - Slovensko v období samostatné Slovenské republiky (1939 - 1945)

Koncem léta 1940 nastává druhá etapa poznamenaná myšlenkami a metodami nacionálního socialismu importovaného z Německa. Počátek byl poznamenán důležitými kádrovými změnami ve slovenské vládě na klíčových místech nadiktovanými nacisty. Začíná nová fáze zápasu uvnitř vládního tábora. Razantní nástup radikálně fašistických sil. Radikálové se chystali podstatně novelizovat znění ústavy. Mluvili o likvidaci Sněmu Slovenské republiky. Na podzim 1940 podnikl Vojtěch Tuka neúspěšný pokus o podstatnou personální rekonstrukci vlády. Všechny tyto pokusy však byly neúspěšné, nebo zůstaly v půli cesty. Konzervativní křídlo se konsoliduje a přechází do protiútoku. Vláda přijímá nový politický kurs a snaží se ho prosadit do co nejpřijatelnější podoby. Největší problém byl v koexistenci vztahů křesťanské a nacistické ideologie. Hlavním zájmem Německa bylo na Slovensku udržet vnitřní klid a přiměřenou míru kolaborace, což měla zaručit Tisova konzervativní skupina. Všechny tendence jsou dokumentovatelné na Sněmu Slovenské republiky. Měl představovat kontinuitu buržoázně demokratické formy vlády i v podmínkách autoritativního státu. 14-ti bodový program roku 1941 tvrdil, že sněmu hrozí nebezpečí zkázonosné demokratické mentality a proto má být zákonodárná moc přesunuta na vládu. Sněm se přihlásil k nacionálněsocialistické myšlence jako k základní směrnici dalšího budování státu. Už tehdy se začíná vzdávat svých práv, které deleguje na vládu. Následuje (podzim 1940 – léto 1942) období nazývané „démonem souhlasu“ s postupující totalizací a fašizací. Totalizace režimu byla přímo zakódována v právních normách. S takovým výkladem zákonodárství se ztotožnil nakonec dočasně i sněm. Fašizace režimu zasáhla všechny oblasti veřejného života, ale rozdílnou intenzitou a dosahem. Nejvíce však židů. Slovenský stát se stal v období druhé světové války jedinou zemí, nacisty přímo neokupovanou, která uskutečnila deportace (1942) vlastními mocenskými a administrativními silami. Antisemitská politika vlády nevycházela důsledně z rasistických principů importovaných z Německa. Na podzim 1941 se museli všichni podrobit jakýmsi kádrově-genealogickým prověrkám. V druhé etapě se nepodařilo naplno uplatnit nacionálněsocialistické, tedy totálně fašistické metody. Perzekuční tlak, cenzurní opatření a další kroky omezující politická a občanská práva dosáhly z v polovině roku 1941 nejvyšší intenzity. Rok 1943 byl vojenským obratem ve válce, ale i pádem Mussoliniho režimu a vypadnutí Itálie z fašistické osy. Na Slovensku se prohlubuje krize, která aktivizuje opoziční nálady a vytváří podmínky na intenzivní odbojové akce. Tyto opoziční a odbojové tendence zasáhly sice státní aparát a celou společnost, ale ještě bezprostředně neohrožovaly samotný politický systém a stát. . Přichází pokusy o přímou nápravu situace (hlavně na půdě sněmu) Vyslovují se pochybnosti o právní legalitě nacionálněsocialistického zákonodárství. Paradoxně tato degradace přichází v době přijetí nového zákona o HSĽS se zakotveným vůdcovským principem. Radikálové se dostávají ke slovu až v září 1944.