C 16 - Československo jako součást východního bloku

I když nebyla podobná smlouva podepsána mezi ČSR a Německou demokratickou republikou, došlo k upevnění vztahů i mezi těmito státy. Základem pro to bylo uznání NDR a navázání vzájemných diplomatických styků (18.10. 1949). 23. 6. 1950 ve společné deklaraci obou vlád bylo zakotveno to, o co ČSR usilovalo, ale čeho nemohlo dosáhnout ve vztahu k SRN, že totiž oba státy nemají vůči sobě žádných územních nároků a že odsun Němců považují za nezměnitelný, spravedlivý a definitivní akt.

O NDR tak byl vytvářen pozitivní obraz prvního státu dělníků a rolníků na německé půdě. Do protikladu byla stavěna SNR jako militaristický stát ovládaný bývalými nacisty, představující nebezpečí pro ČSR. Československo-západoněmecká hranice byla líčena jako hranice dvou světů, dobra a zla. SSSR neustále připomínalo svou osvoboditelskou zásluhu, považoval se za záruku světového míru. Ze Západu panovaly obavy z komunistické expanze, čemuž nasvědčovalo vítězství komunistů v Číně v r. 1949 a agrese Severní Koreje proti Jižní Koreji v r. 1950. Mírové iniciativy byly proto na Západě pojímány jako taktické manévry a úkol jako podstata sovětské politiky. Proto byly odmítány sovětské mírové iniciativy, které jinak měly velký a celosvětový ohlas, jako např. návrh celosvětového ozbrojení, návrhy na mírovou smlouvou s Německem, návrh paktu neútočení mezi NATO a Varšavskou smlouvou atd. ČSR i ostatní komunistické země aktivně mírové iniciativy SSSR podporovaly. ČSR podpořilo v roce 1953 Severní Koreu v době korejské války. Spolu s Polskem se ČSR stalo jedním z členů mezinárodní kontrolní komise pro dohled nad příměřím mezi S. aj. Koreou.

USA je označováno za hlavního původce blokového rozdělení Evropy, za hlavního viníka ekonomických problémů kom. zemí. USA chce podle komunistů rozpoutat další válku.

Proti západním zemím se sovětský blok orientoval na rozvoj vztahů se zeměmi mimo Evropu, kde byl též nastolen komunistický režim. V Číně získala ČSR obrovské průmyslové zakázky. Další orientace byla na Severní Koreu a Severní Vietnam, kde byly dost neutěšené podmínky.

Další oblastí byly rozvojové země, které získávaly nezávislost. Od poloviny 50. let uzavíralo Československo řadu politických a ekonomických smluv a ujednání, zejm. s Indií, Egyptem, Irákem, dále s Indonésií, Jemenem, Etiopií, Ghanou, Guineou aj.Od 70. let pak Československo své vztahy velmi intenzivně rozšiřovalo s těmito a dalšími zeměmi, které proklamovaly svou socialistickou orientaci (Etiopie, Angola, Mosambik, Afghanistán, Lybie aj.). Tyto vztahy byly prezentovány jako nezištná pomoc socialistických zemí rozvojovému světu, s nímž se počítalo jako se spojencem proti západu. Československé ekonomice však tyto vztahy moc nepomohly.

V letech 1953-1955 došlo k ukončení války v Koreji, v Indočíně, k ženevskému summitu protihitlerovské koalice, k uzavření státní smlouvy s Rakouskem, Sovětský svaz normalizoval vztahy se SRN a také s Jugoslávií. Avšak další integrační krok Západu ve vojenské oblasti, kterým byl vstup SRN do NATO na základě pařížských dohod z roku 1954, umožnil SSSR upevnit svou mocenskou pozici ve střední a jihovýchodní Evropě v podobě Varšavské smlouvy, uzavřené v květnu 1955.