C 19 - Normalizace

4, principy proletářského internacionalismu a jejich důslednou realizaci v zahraniční politice (zejména v poměru k SS)

Právě tato podoba byla sovětskou stranou považována za jedinou správnou, možnou a hlavně normální, a normalizací se pak rozuměl návrat k tomuto normálu.

Ovšem toto pojetí samozřejmě nesdíleli všichni, jejichž představy o normální společnosti byly podstatně jiné, proto bylo toto pojetí chápání normalizace v první etapě po podepsání MP čs. a zvláště stranickou veřejností odmítáno. Řada rezolucí z té doby (září 68) zdůrazňovala vlastní pojetí normálního, jejímž základem byl návrat před 21. srpen, tzn. především požadavek odchodu invazních vojsk.

O vlastní pojetí se pokusilo i vedení KSČ ovšem jejich interpretace spojená s odchodem vojsk moc nepotěšila sovětské představitele (Dubček,…)

Koncem září sovětská strana nekompromisně formulovala požadavek, aby PÚV KSČ stanovilo pevnou linii k dosažení normalizace, aby vyjasnil jak ji chápat a aby nedopustila, aby byla vykládána jinak.

V říjnu pak probíhala sovětsko-čs. jednání, kde se Dubček znovu pokusil zdůvodnit požadavek odchodu vojsk, bylo mu však sděleno, že vojska zůstanou, čímž čs. vedení na další snažení rezignuje. Sovětské pojetí normalizace tak muselo být čs. společnosti (včetně KSČ) vnuceno násilím. Vůbec základní kámen normalizačních poměrů bylo trvalé a cílevědomé rozmístění sovětských okupačních vojsk, ta byla rozmístěna podle dvou hledisek. První bylo, aby tato vojska mohla sloužit v případném evropském konfliktu jako druhý sled čs. armády. Druhé hledisko měla posloužit v případě, že by došlo k masové občanské nespokojenosti Čechů a Slováků.

Studenti

V praxi docházelo k zákazu časopisu Reportér a Politika, k vytvoření Úřadu pro tisk a informace, který se měl stát nástrojem podřízení masových sdělovacích prostředků kontrole KSČ, rozpuštění nezávislých organizací, jako byl K 231, KAN a Slovenská společnost na ochranu lidských práv, (13.10. 1968) přijalo Národní shromáždění zákon, který umožňoval činnost pouze politickým organizacím sdruženým v Národní frontě. Nedemokratická opatření vzbuzovala nelibost především v řadách studentů, kteří 18.11. 1968 vyhlásili 3denní okupační stávku (ta ještě neznamenala rozchod s Dubčekem, potvrdili že za základ politiky nadále pokládají akční program). Až po neúspěchu stávky se s Dubčekem rozešli

K dalšímu vzepětí studentského hnutí došlo v lednu 1969 v souvislosti se sebeupálením Jana Palacha 16.1. 69. Zajíc s Plockem se také upálil (tím chtěl zburcovat veřejnost, aby hájila polednové vymoženosti = zrušení cenzury, zákaz rozšiřování kolaboranty časopisu Zprávy). Lidé sice demonstrovali i jeho pohřeb byl manifestací, ale vedení KSČ to neobměkčilo. Navíc sovětská vláda zvýšila svůj nátlak na dubčekovo vedení (s ním se studenti rozešli a spojili se Smrkovským, takže Dubček šel proti Moskvě sám). Dalo by se říci, že hledalo záminku jak ho fce zbavit. Tou záminkou se pak stala demonstrace v březnu 1969 po vítězství čs. hokejového mužstva nad sovětským. Na zasedání ÚV KSČ 17.4. byl Dubček nahrazen Husákem, kterého si vybrala Moskva.