C 19 - Normalizace

Cestování do zahraničí

Lidé měli omezenou možnost cest do zahraničí od února 1948 s malou vyjímkou v 68. roce až do roku 1989. Relativně bez problémů mohl občan, pokud vlastnil pas, vycestovat pouze do tzv. zemí socialistického tábora (Albánská socialistická republika, Bulharská lidová republika, Československá socialistická republika, Čínská lidová republika, Korejská lidově demokratická republika, Jugoslávská socialistická federativní republika, Kuba, Maďarská lidová republika, Mongolská socialistická republika, Německá demokratická republika, Polská lidová republika, Rumunská socialistická republika, Sovětský svaz (SSSR) a Vietnam). Do ostatních zemí (včetně Jugoslávie) mohli cestovat jen ti vyvolení. Ti k tomu potřebovali množství povolení z pracoviště, celozávodního výboru KSČ, odborů. Poté, když získali tzv. devizový příslib, obdrželi tzv. výjezdní doložku a mohli vycestovat.

Problémy v ekonomické oblasti

Třebaže navenek režim hlásal "úspěchy socialistického hospodaření" a chlubil se "výdobytky socialismu", ve skutečnosti se zmítal v problémech. Plánované hospodářství nedokázalo držet krok se světovou ekonomikou. Neefektivnost výroby - tzv. výroba pro výrobu - důraz na těžké strojírenství a hutní průmysl, gigantické stavby dále oslabovala ekonomiku a způsobovala zaostávání ve všech oblastech. V zahraničním obchodě se prohlubovala vazba na SSSR, který byl hlavním obchodním partnerem. Výrobky našich podniků končily v bezedném prostoru "země sovětů" výměnou za nekvalitní výrobky, polotovary či suroviny. Vývoz směřoval i do tzv. bratrských rozvojových zemí, které často nebyly schopny za zboží zaplatit. Důsledkem toho se u nás projevila "nedostatková ekonomika".

Nedostatky v zásobování obyvatel

Dlouhé fronty před každým obchodem a shánění nedostatkového zboží se stalo každodenním rituálem. Nedostatkové bylo skoro vše. Od kvalitních knížek, elektroniky, oblečení všeho druhu, banánů a mandarinek až po toaletní papír či hygienické vložky.

Prodejny TUZEX

Po celou dobu své existence nedokázali komunisté zajistit zásobování zbožím stejné kvality jako na západ od našich hranic. Zároveň se však mezi lidmi pohybovalo určité množství západní měny, které režim měl vždy nedostatek. Výsledkem toho bylo zřízení tzv. prodejen Tuzexu, kde si lidé za peněžní poukázky - tzv. "bony" nebo za západní měnu mohli koupit západní zboží. Kupovalo se vše. Od aut, elektroniky přes potraviny, džíny, až po kosmetiku.

Situace v zásobování na venkově

Situace byla poněkud lepší. Zde převažovala spotřeba vlastních produktů. Státem dotovaná JZD či státní statky poskytovaly svým členům a zaměstnancům řadu výhod ve formě deputátů (obilí, cukr, brambory) či dobírek (podíly z výtěžku hospodaření). Slučování družstev v gigantické zemědělské podniky, stavby velkokapacitních kravínů a vepřínů, drůbežáren, vysoká chemizace rostlinné výroby a zřizování tzv. střediskových obcí způsobilo definitivní přeměnu tradičního venkova. I zde se projevovalo neefektivní hospodaření jehož důsledky se plně projevily v osmdesátých letech.