C 20 - Věda a kultura v Československu v období po 2. světové válce

Únorový převrat udělal za nadějným vývojem naší kultury náhlou a tragickou tečku. Socialistický realismus ve své nejdogmatičtější podobě se stal mírou všeho dění v kultuře. Vazby s kulturním děním na západ od železné opony byly zpřetrhány. Přitom nebylo teoreticky vyjasněno, co pojem socialistický realismus obsahuje. V této době však nešlo o vyhraněnou metodu. Stačilo, že byl klasický realismus doplněn „třídním pohledem“ a dal se do služeb monumentálním propagandistickým potřebám komunistické strany. Umění byla přisuzována role agitační a politickovýchovná.

Doposud nezávislé umělecké a kulturní spolky zanikly a na jejich místě byly vytvořeny centralizované instituce (Svaz československých spisovatelů v březnu 1949). Jednotné umělecké svazy a kulturní organizace přijímaly své členy na základě přísných kádrových měřítek. Tak se například v této době Jaroslav Seifert nestal členem Svazu československých spisovatelů.

Administrativní kroky uplatňované v kulturní sféře se v mnohém podobaly metodám známým z období nacistické okupace. Byla zavedena cenzura, která se vztahovala nejen na politický tisk, ale zasahovala i do umělecké sféry. Byly zrušeny kulturní časopisy, které se nehlásily k socialistickému realismu, zastaveno bylo vydávání řady knižních titulů, náklady některých již vytištěných knih zlikvidovány, omezoval se přísun informací ze zahraničí (zastaven dovoz většiny časopisů a knih ze Západu, započalo rušení poslechu zahraničního rozhlasu). Z knihoven byly vyřazovány knihy ideově či kádrově „závadných“ autorů. Na základě prvního seznamu zakázaných knih z října 1948, bylo z knihoven vyřazeno na 27 milionů výtisků. Byly znemožňovány kulturní aktivity umělců. Ze škol byli propouštěni nekonformní učitelé, mnozí umělci i vědci byli i uvězněni. Historik Záviš Kalandra byl dokonce v inscenovaném procesu se skupinou Milady Horákové odsouzen k trestu smrti a popraven.

Mnozí z kulturních pracovníků a umělců volili okamžitě či po čase odchod do emigrace (F. Peroutka, P. Tigrid, E. Hostovský, J. Voskovec a další).

V krátké době se umělecká scéna rozštěpila do tří proudů. Nejvýrazněji bylo dělení patrné v literatuře. Odchodem řady kulturních pracovníků a umělců ze země se vytvářel určitý proud české kultury v zahraničí. Vývoj tohoto proudu a osudy jeho představitelů byl různý. Někteří se odmlčeli. Nedokázali překonat problém odtržení od svého původního zázemí (spisovatelé Ivan Blatný, Jan Čep a jiní). Jiní postupně splynuli s novým prostředím a pokračovali v umělecké tvorbě ovšem za cenu ztráty kontaktu s českou kulturou (Jiří Voskovec) a jen jednotlivci rozvíjeli dále českou kulturu a jejich díla se po letech vrátila zpět do vlasti (F. Peroutka, P. Tigrid, E. Hostovský).