C 20 - Věda a kultura v Československu v období po 2. světové válce

V nejtěžších podmínkách se ocitli umělci, jimž režim znemožnil veřejné působení a přitom zůstali doma. Jen někteří z nich dokázali v podmínkách jakési kulturní ilegality pokračovat v práci. Přes ztížené podmínky přinášelo zakázané umění hodnoty, které mnohdy se zpožděním pronikly do společnosti a obohatily tak její kulturní život. Spisovatelé psali a jejich díla nebyla vydávána (Jaroslav Seifert, Bohumil Hrabal, Jiří Kolář a další). Malíři a grafici, zejména ti, kteří se hlásili k nejrůznějším směrům abstraktního umění, se stáhli do soukromí. Oba uvedené nekonformní proudy české kultury se výrazněji profilovaly až v 70. letech. V důsledku nové emigrační vlny tehdy došlo k posílení české kulturní obce v zahraničí a domácí „podzemní“ kultura již nenarážela na tak drastická omezení,jakým byla vystavena neoficiální kultura v 50. letech.

Největší proud představovalo pro únoru 1948 oficiální umění. Šlo od díla nejrůznější úrovně ze všech oblastí umělecké tvorby. Všechny oblasti umění ostatně netrpěly ideovými zásahy stejnou měrou. Nejvíce bylo postiženo slovesné umění, divadlo a film, tedy tvorba, která vyslovuje bezprostředně názory, stanoviska, životní pocity, filozofické postoje. Relativně nejméně bylo zasaženo interpretační umění, kde se časem objevily, dokonce s podporou státu výkony světové úrovně, jako tomu bylo v oblasti herectví, ojediněle i v operním zpěvu, bale tu a v interpretaci klasické hudby (Česká filharmonie a další hudební tělesa dosahoval světové úrovně).

Zdařilou prezentací československé kultury byl náš pavilon na světové výstavě Expo 1958 v Bruselu (architektonické řešení, expozice, doprovodné programy, zejména Laterna magika). Pod heslem demokratizace kultury bylo podporováno tzv. lidové umění (uměle oživovaný folklór), pod přísným ideovým dohledem, ale se štědrými dotacemi se rozvíjela televizní tvorba (první vysílání v roce 1953). Byly pořádány velké spektakulární akce. K nim patří například celostátní spartakiády.

Režim chtěl také zvěčnit své výdobytky trvalejšími díly. Odtud vycházely zejména zakázky na sochy, pomníky či památníky. Náhle se vyrojily pomníky Klementa Gottwalda a dalších zasloužilých vůdců dělnického hnutí, busty Lenina a Staliny, památníky partyzánů, Rudé armády, památník na Dukle, velkolepý památník Slovenského národního povstání v Banské Bystrici a podobně. Vrcholem tohoto typu umění byl monstrózní pomník J. V. Stalina (odhalen 1955) čnící nad Prahou na Letenské pláni. „Zlými jazyky“ nazýván fronta na maso. Po odhalení Kultu osobnosti byl odstraněn.

Oněch bezmála 42 let trvání komunistického režimu zdaleka nebylo jednolitou epochou. Režim prožíval krize, fáze přituhnutí a oteplování a konečně poměrně dlouhou éru vnitřního vyčerpání a rozkladu. Podmínky pro rozvoj kultury, a v tom i umění, byly v podstatě v opačném poměru k síle režimu. Kultura mohla čerpat z tradic české společnosti, jež nedokázala vymítit ani podlomit drastické fáze uplatňování drastické fáze stalinismu v prvních letech po únoru 1948. Velkou úlevou byly již dílčí proměny politické atmosféry po smrti Stalina a Gottwalda, ale první skutečné tání nastalo až v souvislosti s kritikou kultu osobnosti a stalinismu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956. Na sjezdu spisovatelů se tehdy objevily otevřené výhrady vůči kulturní politice a rozkolísaný režim nedokázal tyto hlasy okamžitě utlumit. Uvolnění se projevilo i v umělecké tvorbě, zejména ve filmu, divadle a v literatuře. Zastánci dogmatické linie se rychle vzchopili a dokázali na přechodnou dobu opět zúžit prostor pro svobodný umělecký projev. Vlna represí v letech 1958-1959 však neměla onu drastickou podobu známou z poúnorového období. Pod rouškou tažení proti přežitkům buržoázního umění bylo zastaveno vydávání některých knih. Například román Josefa Škvoreckého Zbabělci, v němž se autor údajně nešetrně dotkl mýtizovaného povstání českého lidu na konci 2. války.