C 20 - Věda a kultura v Československu v období po 2. světové válce

Od počátku 60. let však již pokračovalo znovu úsilí rozhodující části tvůrčích umělců o demokratizaci poměrů v kultuře a zprostředkovaně i v celé společnosti. Objevila se řada zajímavých literárních děl, dramat a především nastoupila silná Nová vlna v oblasti filmové tvorby.3 Svébytnou oblastí byla komplexní tvorba divadel malých forem. První z akcí, které otevřely prostor pro svobodnější myšlenkové proudění, byla mezinárodní konference k dílu France Kafky uspořádaná za vydatné účasti germanisty Eduarda Goldstückera v Praze v roce 1963. Dokladem rostoucí odvahy tvůrčích umělců byl pak IV. sjezd spisovatelů v roce 1967. Odtud již přímo pokračovala účast spisovatelů a dalších umělců v demokratizačním procesu roku 1968. K tomu také patří zavedení volné soboty. Zpočátku tedy jen každé druhé.

V období normalizace na počátku 70. let se režim pokusil podobně jako v politické sféře uplatnit i v kultuře mnohé z metod známých již na počátku 50. let. Svět umění, který se sjednocoval v průběhu 60. let, se opět pod tlakem politiky rozpadl na tři proudy. Část tvůrců se podařilo zatlačit do podzemí (L. Vaculík, I. Klíma, V. Havel, J. Topol, J. Skácel). Začala se rozvíjet „paralelní“ kultura. Ilegálními formami se šířila literární i vědecká díla (samizdat), vycházely ilegální časopisy, organizovala se nepovolená divadelní představení (bytové divadlo). Někteří z tvůrčích umělců opět odcházeli do emigrace a posílili českou kulturu v zahraničí (M. Kundera, A. Lustig, J. Škvorecký, J. Kolář, M. Forman a další). Valná část umělců se rozhodla pod nátlakem či za poskytnutí výhod spolupracovat s normalizačním režimem, část se ponořila do šedé zóny a přežívala na okraji kulturní sféry. Zcela osamoceně stál tehdy v opozici Jaroslav Seifert (v roce 1984 mu byl udělena Nobelova cena za literaturu).

Po určitou dobu se stala nejviditelnější složkou kulturního „odboje“ moderní hudba. Působila celá plejáda písničkářů z 60. let (Vodňanský – Skoumal, Paleček – Janík), mladší písničkáři (K. Plíhal, J. Nohavica, V. Mišík) a představitelé hudebního undergroundu (V. Třešňák, V. Merta, z rockerů především Plastici).

Takže tolik ve stručnosti k vědě a kultuře. Zřejmě by bylo dobré zahrnout sem i sport. Ale zde bych zmínil jen Emila Zátopka a jeho úspěchy v běhu. Především tedy na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952.

Důležitý byl také motosport.4 Ten měl jasnou vazbu na průmysl. JAWA v 70. létech sedmkrát zvítězila v soutěži o Mezinárodní (dnes Světovou) trofej i Stříbrnou vázu v Mezinárodní motocyklové šestidenní soutěži a získala více než 20 titulů Mistra Evropy v motocyklových soutěžích a na ploché dráze desítky titulů Mistrů světa.Také motocykly ČZ dosáhly mnohým vítězství. Zde především v motokrosu. V roce 1961 se stal Vlastimil Válek na ČZ 175 mistrem republiky a skončil šestý na mistrovství světa. Roku 1963 Válek na ČZ 250 byl druhý na mistrovství světa. V roce 1974 se stal Jaroslav Falta mistrem světa, ale tento titul musel odevzdat sovětskému závodníkovi. Důležité byly i úspěchy v silničních závodech. Všichni asi znáte Frantu Šťastného a jeho úspěchy na stroji Jawa 350. Další velkou osobností byl Bohumil Staša s motocyklem ČZ 350. Ale na našich strojích jezdily i zahraniční jezdci – motokros na ČZ několikánasobný mistr světa Joel Robert z Belgie či Fridrichs z NDR. V silničních závodech to byli na jawě Bill Ivy na Jawě 350 a Silvio Grasetti na stejném stroji.