KRTK_S~2
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Tacitus: Nejtemnější a nejkritičtější římský dějepisec. Popsal období raného císařství. S hlubokým smutkem líčil ztrátu svobody a morální úpadek císařského dvora. Jeho styl je úsečný, úderný a plný psychologického vnímání postav.
Přístup k faktům a umělecké postupy: Starověký dějepis byl vnímán spíše jako součást krásné literatury a řečnictví než jako přísná věda. Autoři si běžně vymýšleli dlouhé řeči, které vkládali do úst vojevůdcům před bitvou, aby tím vyjádřili jejich myšlenky a politické záměry.
Vztah dějin a bájí: Raní autoři brali staré báje (například o trojské válce) jako historickou skutečnost a pokoušeli se z nich pouze odstranit ty nejvíce nepravděpodobné zázraky. Teprve později se prosadilo přísné oddělování věku bájí od věku lidských dějin.
11. Bájesloví a náboženské představy
(Prameny bájí, hlavní božstva, jejich proměny, tajné obřady, staré a nové kulty, zápas křesťanství s pohanstvím)
Podstata starého náboženství: Starověké náboženství nebylo založeno na jedné svaté knize ani na přísném morálním učení. Bylo to náboženství společenské a rituální – člověk musel správně uctívat bohy, aby si zajistil jejich přízeň pro sebe a své město (zásada „dávám, abys dal“). Zdrojem bájí byly hlavně básně Homéra a Hesioda.
Hlavní božstva a jejich splynutí: Řekové uctívali olympijské bohy v čele s nejvyšším Diem (vládcem blesků), jeho chotí Hérou (ochránkyní manželství), Poseidónem (pánem moří) a Apollónem (bohem slunce a umění). Když se Římané seznámili s řeckou kulturou, ztotožnili své vlastní, původně spíše nehmotné polní bohy s řeckými postavami (Jupiter splynul s Diem, Juno s Hérou, Neptun s Poseidónem).
Tajné obřady a mystéria: Vedle oficiálního státního náboženství existovaly tajné kulty (mystéria), do kterých mohl být člověk zasvěcen až po splnění přísných podmínek. Tyto kulty (například v Eleusíně) slibovaly účastníkům to, co běžné náboženství nenabízelo – osobní vztah k božstvu a naději na šťastný život po smrti.
Nástup cizích východních kultů: V dobách krizí císařství lidé ztráceli víru ve staré ochránce a začali se obracet k orientálním božstvům z Egypta a Persie (např. kult bohyně Isis nebo boha Mithry, který byl oblíbený mezi vojáky). Tyto kulty vyžadovaly přísný morální život a nabízely očištění od hříchů.
Zápas křesťanství s pohanstvím: Křesťanství se od všech starých náboženství zásadně lišilo – odmítalo existenci jiných bohů a nebylo ochotno se s nimi dělit o prostor. Křesťané odmítali uctívat císaře jako boha, což stát vnímal jako vlastizradu, a proto byli dlouho krutě pronásledováni. Díky své pevné organizaci, morální čistotě a nabídce spásy pro všechny lidi bez rozdílu majetku a původu však křesťanství nakonec zvítězilo a staré pohanství zcela vymýtilo.
