Ustavni_vyvoj_od_roku_1848_do_roku_1918_na_nasem_uzemi_PREPRACOVANO

z kroměřížské  osnovy,  přesto  obsahovala  zcela  protichůdné 

základní idey. 

Panovníkovy  pravomoci  přesahovaly  nad  postavení  říšského 

zastupitelstva.  Císař  mohl  svolávat,  odročovat  a  rozpouštět  říšský 

sněm,  aniž  by  v  tomto  byl  omezován  tak,  jak  tomu  bylo  podle 

kroměřížské  ústavy.  Disponoval  v  legislativě  absolutním  vetem, 

rovněž nejvyšší moc zákonodárná byla soustředěna v  panovníkovi, 

nikoliv v parlamentu.  

Výkonná  moc  byla  taktéž  pouze  císařovou  výsadou  a 

vykonával  ji  prostřednictvím  svých  ministrů.  Tím  byl  opuštěn 

princip  parlamentární  monarchie  a  došlo  k převaze  monarchické 

moci. 

Ústava dokonce přiznala císařovi oprávnění vydávat nařízení, 

která by měla zákonnou moc – tzv. nařízení z nouze. Připouštěla se 

i v záležitostech zemských. 

Zákonodárnou moc v říšských záležitostech (např. zahraniční 

a  vojenské  záležitosti,  říšský  rozpočet,  živnostenské,  bankovní  a 

mincovní záležitosti) vykonával císař s říšským sněmem. Všeobecný 

rakouský  říšský  sněm  měl  být  dvoukomorový,  jehož  dolní 

sněmovna  měla  být  volena  (volby  nebyli  tajné,  konali  se  ústní 

formou a 1 poslanec připadal na 100 000 voličů) a horní sněmovna 

volena  z členů  nejbohatších  šlechtických  vrstev,  eventuelně 

ustanovena.  

Případné  ustanovování  bylo  výsadou  zemských  sněmů. 

Zároveň  byl  zřízen  poradní  orgán  císaře  –  říšská  rada.  Do  říšské