Kriminalistika - zkušební otázky

18)Metodika identifikačního zkoumání:

Příprava k identifikačnímu zkoumání: před vlastní identifikací musí být uskutečněna řada úkonů, z nichž většinu musí uskutečnit orgán činný v trestním řízení, někdy ve spolupráci s odborníkem či přímo se znalcem: 1.zajištění stop: patří mezi prvotní a neodkladné úkony záleží především na zajištění stop, zda budoucí identifikace bude úspěšná; protože jde o odborně náročné pracovní operace, přibírá se k jejich provedení kriminalistický technik, jiný odborník, či přímo znalec; je vhodné zajišťovat stopy in natura, pokud je to technicky možné, není-li, pořizují se kopie stopy (odlitky, sejmutí na fólie, fotografie aby co nejvěrněji reprodukovaly identifikační znaky), 2.obstarání ztotožňovaných objektů: je převážně úkolem vyšetřovatele (při domovní prohlídce nalezne podezřelé páčidlo, pistoli… - nalezení ztotožňovaných objektů je usnadněno, jestliže se podaří ze stop předem určit druhové identifikační znaky, jako je ráže zbraně…), 3.pořízení srovnávacího materiálu: je zčásti záležitostí vyšetřovatele, zčásti odborníka nebo znalce (ukázky písma ve formě osobních písemností nebo účetních dokladů zajistí vyšetřovatel při domovní nebo osobní prohlídce, pokusné stopy (vystřelení pokusných střel z pistole) obstarává odborník nebo znalec v laboratorních podmínkách); 4.obstarání podpůrného materiálu: je povinností vyšetřovatele; jedná se o protokoly o ohledání místa činu, z nichž vyplývá, za jakých okolností byla nalezena stopa atd. – tyto informace jsou důležité pro správné hodnocení identifikačních znaků znalcem;

Vlastní znalecké identifikační zkoumání: vlastní proces identifikačního zkoumání lze rozdělit do tří stádií: 1.oddělené zkoumání(každý ze zkoumaných objektů se posuzuje samostatně); z metodického hlediska je výhodné začít zkoumáním stopy, protože jen ty identifikační znaky, které jsou zobrazeny ve stopě, jsou využitelné k identifikaci (na ně lze soustředit pozornost i později při zkoumání identifikovaných předmětů); při odděleném zkoumání se nalezené identifikační znaky analyzují především z hledisek jejich stálosti a specifičnosti (posuzuje se zejména to, nakolik se vlastnosti stop a identifikovaných objektů mohly změnit v době od TČ do okamžiku zkoumání a nakolik jsou identifikační znaky vzácné), 2.porovnávací zkoumání - toto stádium je jádrem každé identifikace, jde o to, aby bylo rozhodnuto, zda se identifikační znaky dvou nebo více zkoumaných objektů shodují či odlišují; máme několik způsobů komparace: a)položení vedle sebe – dva stejně prostorově orientované objekty (fotky obuvi z místa činu a fotky pokusné obuvi) se umístí do jednoho zorného pole pozorovatele a porovnává se, zda v nich zobrazené identifikační znaky se shodují či odlišují, b)spojení zobrazení – zobrazení dvou porovnávaných objektů se na linii, kde se nachází hodně identifikačních znaků, přiloží k sobě tak, že jedno zobrazení tvoří přirozené pokračování druhého (rozšířeno v balistice a v mechanoskopii), c)překrytí zobrazení – stejně orientované obrazy dvou porovnávaných objektů se opticky promítnou přes sebe do jednoho obrazu (na stejném principu je založena identifikace člověka metodou superprojekce – při ní je promítán obraz lebky do portrétu obličeje pořízeného za živa a ze shodného umístění anatomických znaků je usuzováno na identitu), d)geometrické srovnávání – zaměřují se body představované výraznými identifikačními znaky dvou porovnávaných objektů, měří se jejich vzdálenosti a úhly jejich spojnic (volí se to u jednodušších objektů, např.při identifikaci obuvi a identifikaci člověka podle tzv. pěšinky chůze), e)skládání částí – reálné přiložení částí předmětů in natura nebo částí jejich zobrazení, následující korespondence identifikačních znaků, představovaných různými nepravidelnostmi na linii nebo ploše oddělení, prokazuje, že části tvořily před oddělením jeden celek; 3.vyhodnocení výsledků porovnání: cílem je posoudit, zda shodující se znaky tvoří neopakovatelný soubor; metodicky výhodné je nejprve zhodnotit zjištěné neshody a posoudit, zda jde o rozdíly, které jsou vysvětlitelné mechanismem projevu vlastností nebo změnou objektů v čase, nebo zda jde o rozdíly které vylučují závěr o totožnosti→po zhodnocení těchto rozdílů lze někdy vyslovit kategorický negativní závěr, tedy vyloučit vztah totožnosti (podstatná odlišnost ráže zbraně a střely); poté se přistupuje k hodnocení shod identifikačních znaků a k úvaze o tom, zda shodné znaky tvoří neopakovatelný soubor→kladné zodpovězení opravňuje znalce ke kategorickému pozitivnímu závěru o totožnosti (k tomu je zapotřebí ocenit specifičnost identifikačních znaků, tedy míru jejich individualizační schopnosti); někdy je konstatována pouze shodná skupinová příslušnost porovnávaných objektů, avšak nedostatek shodných specifických znaků mu neumožní konstatovat individuální totožnost→označujeme to jako nedovršenou kriminalistickou identifikaci